ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Ukrajina, Ukrajina, Ukrajina… Kyjev a jeho budoucnost jako výsadní, či možná dokonce výlučné téma. Takový pocit jistě získal konzument domácích médií, sledoval-li reportování o nedávno proběhlém 75. summitu NATO ve Washingtonu. Dané setkání však jasně demonstrovalo i jiné – dosti podstatné, přestože možná méně viditelné – trendy. Mimo jiné otázku expanze Aliance do Indopacifiku a z ní plynoucí čím dál markantnější propojení atlantické a asijské bezpečnosti. Stojíme tedy na prahu zcela nové éry?
Tak trochu americký problém
Nutno hned na začátku zmínit, že Indopacifik se dlouhou dobu nacházel mimo zájem NATO, neboť se na něj hledělo jako na americký problém.
V uplynulých letech ovšem řada evropských států přijala své vlastní strategie vůči tomuto dynamicky se rozvíjejícímu koutu světa. Zamířit do něj kupříkladu mají britské a francouzské letadlové lodě, Německo, Španělsko a Francie pak vyšlou dvanáct stíhacích a podpůrných letadel.
Ostatně ani Česko nezaostává. Vlastní indopacifickou strategií disponuje od září 2022, čímž se zařadilo mezi první země střední a východní Evropy s takovým rámcem. A není se čemu divit.
Asie ve světové ekonomice zaujímá neuvěřitelných 54 %, zatímco USA 25 % a Evropa již „pouze“ 17 %. To také mimochodem vysvětluje, proč se Spojené státy tak úzkostlivě upínají právě k Asii. Nicméně dost čísel a zpět k summitu.
Ve Washingtonu se nepřekvapivě potkali zástupci NATO s klíčovými partnery, a to s Japonskem, Jižní Koreou, Austrálií a Novým Zélandem, čímž navázali na poměrně novou tradici z předloňska.
Mezi hlavní témata dialogu lze bezpochyby zařadit spolupráci v oblasti kybernetické obrany, boj proti hybridním hrozbám či užší technologickou spolupráci. Tato témata byla koneckonců zařazena i do závěrečného komuniké.
Na pořadu dne byl i rozvoj obranného průmyslu. O tuto oblast zejména projevila zájem Jižní Korea, která touží expandovat v Severní Americe a Evropě. Podobně se k rozvoji tohoto byznysu staví po změnách interpretace vlastní ústavy i Japonsko, ovšem méně ambiciózněji.
Potvrzení NATO-indopacifického partnerství na summitu ve Washingtonu ale mělo především výrazný symbolický efekt.
Jak podotýká Liselotte Odgaard z Hudsonova Institutu, summit ve Washigtonu vyslal jasný signál Číně, Rusku, Íránu, Severní Koreji a dalším autoritářským státům, že „NATO-indopacifické partnerství“ stojí jednotné na podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem, přičemž uznává, že porážka Kyjeva by měla hrozné následky i v Indopacifiku.
Podpora ukrajinské války je dle jejího mínění považována za klíčový odstrašující prostředek pro autoritářské režimy ohrožující demokratický a svobodný svět.
Klíčoví spojenci USA v regionu, včetně Japonska a Jižní Koreje, mezitím zdvojnásobili podporu Kyjevu a rozšířili své vlastní obranné výdaje s ohledem na posílení spolupráce s Evropou.
Na summitu se dále poměrně ostře vymezil jihokorejský president a známý jestřáb Jun Sok-jol, který nahlas odsoudil úzké vztahy Kremlu se Severní Koreou. Dle něj se jedná o ostrou připomínku skutečnosti, že evropská bezpečnost a bezpečnost v Indopacifiku jsou nedělitelné.
