Audioverze
Juraj Lukáč je charismatický slovenský ochránce přírody, znalec vlků a medvědů, který si vysloužil a zasloužil přezdívku „pravicový ekolog.“
Juraj je totiž racionálně uvažující člověk (ostatně je vystudovaný kybernetik), který ekologicky nehysterčí, nepropadá klimatickému stesku, nestraší zánikem světa ani se flagelantsky nesebemrská. A na rozdíl od ekologických iniciativ, jejichž zástupci tak rádi stávkují, přilepují se k asfaltu a tzv. burcují, jeho Lesoochranářské sdružení VLK pracuje a má konkrétní a pozitivní výsledky.
VLK spravuje a vlastní stovky hektarů soukromých lesů. V mnoha z nich byly vyhlášeny přírodní rezervace (Vlčia, Rysia, Roháčia atd.), především tam ale propagují myšlenku, že nejlepší pro přírodu je nedělat NIC. To slovo záměrně píšu velkými písmeny, protože je to podstatná myšlenka.
„Člověk si stále naivně a také arogantně myslí, že jen on je předurčen k záchraně přírody a planety Země. Možná si to myslí proto, že ví, že ji ničí. Ale je to omyl. Kolem nás jsou stovky a tisíce organismů, které škody dokáží napravit lépe a účinněji než člověk. A na rozdíl od lidí to předvedly už v dějinách Země mnohokrát a dávno před tím, než se na scéně objevil člověk,“ říká Juraj Lukáč, který oficiálně bydlí v malé obci Osadné na východním Slovensku, ale prakticky pendluje po celé střední Evropě.
„Nárazy meteoritů, zemětřesení, požáry, tsunami, sesuvy půdy – to vše ničí přírodu na velkém území a ona se vždy sama a dokonale opravila. Bez přispění člověka. Nevidím tedy důvod, proč by člověk měl do přírody zasahovat a tzv. jí pomáhat. Nechme ji být. Nedělejme NIC. Příroda sama ví, co dělat,“ vysvětluje Juraj. A doporučuje všem, aby se jeli podívat například na místa požáru v Českém Švýcarsku a sledovali, jak se příroda bez přispění člověka obnovuje.
Juraj Lukáč se také podivuje nad naší neschopností ekonomicky uvažovat a nad velkolepým utrácením peněz tam, kde to není potřeba, a zároveň šetřením tam, kde peníze potřeba jsou. „Je absolutní nesmysl, aby třeba na výsypkách po těžbě hnědého uhlí v severozápadních Čechách docházelo k umělé rekultivaci, výsadbě stromů, vytváření vodních ploch atd. Člověk nic neurychlí, naopak hodně věcí pokazí. Lesník možná dokáže urychlit růst stromu, ale neumí vytvořit les. Co největší část této převrácené země nechte přírodě, nedělejte tam NIC. Ty miliardy, které na rekultivaci máte ušetřené, věnujte na vzdělání, zdravotnictví, bydlení,“ komentuje Juraj možné finanční využití.
V podcastu zároveň popisuje, jakým způsobem si příroda bere zpět to, o co přišla, jaké faktory jsou důležité při obnově lesa, vypočítává, proč umělá výsadba lesa nemá ekologický smysl. „Je ale důležité si vyjasnit pojmy – co je les, co je plantáž na dřevní hmotu, co je prales, co vlastně znamená termín sukcese. Jinak dojde ke zmatení,“ vysvětluje a v rozhovoru zdůrazňuje i zásadní vliv například veverky nebo dešťovky na obnovu lesa. „Znám lesníky, kteří se starají o stromy, ale neznám lesníky, kteří by se starali i o houby, hlodavce, bakterie atd. Ale bez nich by les nikdy nevyrostl,“ ironicky komentuje někdy často zbytečné snažení člověka, když si myslí, že samotným sázením stromů vznikne tak komplexní ekosystém, jako je les.
Juraj Lukáč je ve svých myšlenkách konzistentní a jeho propagace divočiny a dělání NIČEHO není odrazem módy a trendů. Říká to desítky let. Pokorně a trpělivě vysvětluje Slovákům, Polákům, Maďarům a konečně i Čechům, že nikdy není pozdě dělat ochranu přírody jinak a přirozeněji.
Je ovšem také lehce ješitný a to v případě, který má reálný základ. Když totiž vyšla dnes už proslulá kniha německého lesníka Petera Wohllebena Tajný život stromů, byli z ní lidé unešeni. V té knize není ale žádná jiná myšlenka než ta, kterou Juraj Lukáč hlásá a propaguje od dob dávno před vydáním té knihy. Henry Ford kdysi řekl, že kdyby měl posledních pět dolarů, tři by dal do reklamy. „To byl náš problém, neměli jsme prostředky, jak dostat naše myšlenky k lidem. Nakonec nám pomohl internet, který umožnuje do jisté míry levně nebo zdarma distribuovat náš program mezi široké masy lidí,“ pochvaluje si náčelník sdružení VLK.
Stovky tisíc podpisů shromáždil VLK za petici, aby deset procent území Slovenska bylo bezzásahových, divokých. „Nejdříve jsme ale museli lidem vysvětlit, že nemusejí mít z divočiny strach, naopak, divočina je přívětivá a člověk se v ní na rozdíl od často kultivované krajiny cítí dobře,“ říká muž, který nemá v Česku obdobu a díky němuž se na Slovensku nedívají na tzv. „klimatickou krizi“ ideologicky, ale racionálně. Česko by potřebovalo svého Juraje Lukáče.
V podcastu také vysvětluje, proč je dobré spát v přírodě, jaký je zásadní rozdíl mezi vlkem a člověkem, proč se máme bát doby, kdy se vlci „naučí vyrábět zbraně“, proč by si člověk neměl vysadit strom, ale naopak si koupit vzrostlý strom a ten chránit, co se stane s asfaltovou cestou, když po ní nebudou deset let jezdit auta, proč nejsou větrné elektrárny ekologické, proč nikoliv obnovitelné zdroje energie, ale snížení spotřeby je cestou z krize a především trefně vysvětlí, proč lidé nechtějí dělat NIC a raději chtějí dělat NĚCO, i když to nemá ekonomický smysl. „Za vším jsou peníze. Deset procent z NIC je nic, ale deset procent z milionu nebo miliardy jsou slušné peníze. A ty chtějí všichni. Developeři, projektanti, úředníci, ekologické iniciativy, bagristi, pěstitelé stromků, defraudanti, zloději atd. – ti všichni chtějí, aby se NĚCO DĚLALO. A nechtějí přírodu nechat, ať sama pracuje. To je ten problém. A dokud si jej neuvědomíme, vždy budeme dělat nesmyslné kroky,“ říká Juraj.
A tuto pravdivou myšlenku pochopí všichni, kdo někdy navštívili třeba Šumavu a viděli území po zásahu orkánu. Tam, kde člověk nezasahoval, je dnes vzrostlý a bujný les. Tam, kde člověk zasahoval, je dnes neduživá a suchá plantáž. A přitom stačilo nedělat NIC.
