PhDr. Anita Crkalová je akreditovaná koučka, lektorka a konzultantka osobnostního a profesního rozvoje a také jeden z největších znalců vorařství, voroplavby, tedy fenoménu dopravování dříví po vodním toku. Pozval jsem ji do studia a přišlo mi tedy nadmíru logické rozebírat s ní to, co většinu z nás zajímá. Určitě to nebude osobnostní a pracovní rozvoj, protože my Češi přece víme nejlépe, co potřebujeme a hlavně nepotřebujeme, aby nám někdo radil. Ovšem voroplavba, to je něco jiného a je potřeba se o tomto zaniklém světě dozvědět co nejvíce.
Voroplavba je sice zařazena na seznam nehmotného dědictví UNESCO, ale bohužel po výstavbě vltavské kaskády v padesátých a šedesátých letech její provozování v českých zemích zaniklo. Přesto jsou stále mezi námi znalci vorařství, protože svět voroplavby se nesestává jen ze samotného plutí po řece, ale i z tradic a jejich udržování.
Anita Crkalová o vorařství ví velmi mnoho, protože pochází ze slavného vorařského rodu Husů z vesnice Hladná nedaleko Týna nad Vltavou. Přestože jejich dům zmizel pod hladinou Orlické přehrady, pokračovali Husové v práci s vodou, u vody a na vodě i nadále, např. u paroplavby. Pokud se chcete dozvědět vyčerpávající informace o voroplavbě, navštivte web vorarstvi.cz, jehož obsah tvoří právě Anita Crkalová.
V podcastu jsme probírali, co jsou to vory, proč se jim říká prameny, k čemu vorařství sloužilo, kdo byli plavci a kdo vrátní, co je to houžev nebo kolik druhů vod se rozlišovalo.
Přestože to bylo řemeslo, kterému se věnovalo jen několik desítek rodin, vstoupilo do českého historického povědomí a stále se v něm udržuje. Stačí se např. projít po pražské náplavce u Výtoně. Samo slovo „Výtoň“ pochází ze světa voroplavby a co znamená, se také dozvíte v podcastu.
Anita Crkalová poutavě a fundovaně vypráví nejen o tom, jak voroplavba na Vltavě a dále na Labi probíhala, jakým způsobem se přepravovalo dřevo do Prahy a dále do Německa, ale popisuje i fígle, díky nimž se s pomocí vorů převáželi kapři z jižních Čech až do Hamburku.
Dozvíte se také:
◆ jak dlouho trvala plavba
◆ kde se voraři zastavovali, kde spali, kde jedli
◆ jaké nebezpečí na ně číhalo v peřejích a přístavech
◆ jak se dostávali zpět domů proti proudu
◆ jaké fyzické památky se na zaniklý svět vorařství zachovaly v české krajině
◆ jak se ženy vyrovnávaly s neustálými odchody mužů
◆ jak prožíval rod Husů nucené zbourání jejich rodinného domu
◆ jaká zranění nejvíce hrozila – i utonutí byla velmi běžná událost
◆ jak dlouhý byl pramen dřeva a jak se na řece manévrovalo
◆ nebo třeba kolik členů tvořilo plaveckou partu, jak se dal získat vrátenský patent a kolik rázů stihli plavci udělat od zámrazu do zámrazu
Voroplavba se ještě aktivně provozuje v mnoha zemích světa, např. v Kanadě, na Aljašce, v Litvě nebo třeba v Thajsku. V českém prostředí její tradici udržují spolky, jako je Vltavan, a také členové starých vorařských rodů, jako je právě rod Husů z Hladné, jehož památku Anita Crkalová udržuje a vydává o tomto fenoménu i poutavé knihy.
