„I ty, Brute? Tak už i ty jsi na straně OSA?“ řekl mi sarkasticky můj kamarád, majitel pražské kavárny, když jsem se vrátil z rozhovoru s Romanem Strejčkem, předsedou představenstva Ochranného svazu autorského, známého právě pod zkratkou OSA.
To je totiž ona bájná organizace, o níž „své“ vědí všichni podnikatelé, malí i velcí. Ten svaz, který „chudým bere a bohatým dává“, prostě ten, komu musíte platit poplatek za to, že máte puštěné rádio u sebe v kavárně nebo obchodě.
A jako správný „průměrný český novinář“ i já, Pavel Vondráček, jsem přistupoval k rozhovoru se šéfem OSA bojovně, s předsudky a s přesvědčením, že ho především selským rozumem musím utlouct, že platit nějaké poplatky je přece nesmysl!
Jenže jak už to u novinářů bývá, teprve v průběhu rozhovoru zjistí, že jsou často diletanty v oboru a že nejlepším způsobem jak se dobrat k nějakému závěru je nesoupeřit ani nebýt servilní, ale ptát se na obyčejné otázky a zjistit, kdo má vlastně pravdu. Třeba v tomto konkrétním příkladě, zda je na místě vybírat poplatky za reprodukovanou hudbu.
A v průběhu rozhovoru zjistíte mnohá, často i překvapivá fakta. Třeba i ta historická – OSA totiž není novodobá záležitost, vznikla před více než sto lety, krátce po vzniku první Československé republiky a navazovala na svého předchůdce ze starého Rakousko-Uherska, který měl sídlo ve Vídni a Budapešti.
