Musí to být nádherně absurdní, úsměvná scéna, když Zuzana Daušová, ředitelka organizace Helppes, sáhne neznámé ženě do kabelky a neznámému muži na koleno. „Nemám jinou možnost. Na vodícího psa, i když je seberoztomilejší, se nesahá. Zbytečně ho to rozptyluje a pes pak nepracuje, jak má,“ vysvětluje v novém díle podcastu Maxim Pavla Vondráčka zakladatelka jediné profesionální organizace svého druhu v Česku, která je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb – sociální rehabilitace.
Definice je to sice poněkud krkolomná, ale ve zkratce Helppes pomáhá mnoha handicapovaným lidem na jejich cestě k integraci a samostatnosti prostřednictvím speciálně vycvičených psů. A protože je Zuzana i vedoucím výcviku, musí imitovat situace, do nichž se slepecký pes ve skutečnosti dostane. „Přestože vidím dobře, nasadím si černé brýle, do ruky si vezmu slepeckou hůl a do druhé psa ve výcviku a vyrazíme. Když v tramvaji nějaká žena začne psa hladit, neokřiknu ji, ale oplatím jí to tak, že jí začnu sahat do kabelky. Mužům zase sáhnu na koleno a pokračuji výš. Jsou velmi pohoršeni, ale já jim vysvětlím, že když oni sahají na cizí věc, mohu přece i já. A jak se pak červenají,“ popisuje Zuzana jednu z mnoha drobných překážek, které ve výcviku psa čekají.
Proč jsou labradoři nebo zlatí retrívři nejvhodnějšími plemeny pro vodící účely? „Řeknu to rovnou. Jsou to největší děvky. Fungují na žrádlo. Pro žrádlo dokáží zapomenout i na pána, a to je přesně to, co potřebujeme,“ vysvětluje mezinárodní mistryně ve výkonu psů, proč jsou některá plemena zcela nevhodná.
„První rok je pes u rodiny dobrovolníka, kde se naučí základní návyky a zvyká si na svět lidí. Další rok žije s vychovatelem a teprve poté přejde k člověku, kterému bude pomáhat. Během cca dvou let pes vystřídá tři páníčky a to by některá ultravěrná plemena nezvládla,” vypočítává jednu z mnoha vlastností labradorů a jiných retrívrů. Nepoužívají se ale jenom oni, pracuje se s mnoha plemeny a více záleží na samotné osobnosti psa než na jeho rodokmenu.
Proč jenom psí šelmy pomáhají jako vodící, asistenční a signální zvířata? „Používají se i opičky, ale ty jsou velmi náchylné k onemocnění. A pak také malí poníci, ti jsou k vidění především v muslimských zemích, kde má pes obecně špatnou pověst. Ale pes je pes, je za desítky tisíc let soužití s člověkem naprosto připraven mu pomáhat,” vysvětluje Zuzana Daušová, která se nevěnuje jenom kynologii, ale sama pomáhá již třicet let lidem se zdravotním postižením. Řídí a organizuje také fundraising, protože bez pomoci klientů, jako je Škoda Auto, Staropramen, Brit a desítky dalších firem a tisíce dobrovolných přispěvatelů, by Helppes nebyl schopen za více než 20 let činnosti předat téměř 300 psů.
V podcastu se také dozvíte, který z nich byl výjimečný, co se děje s pejsky, když zestárnou a už nemohou vykonávat asistenční činnost, jak samotní pejsci snášejí postižení svých pánů, jaké psí plemeno má Zuzana doma, jak si Česko stojí ve srovnání s jinými zeměmi, jak si vede pudl v konkurenci s labradory, proč je border teriér Kašpar absolutně nevhodný pro výcvik, proč nekrmit vodícího psa a další nechtěné chyby, které děláme.
Z archivu Zuzany Daušové:
