Detektivní pohádky z časů tání i normalizace: Neodolatelný šarm kapitána Exnera a proč ho tak rádi čteme i po tolika letech

Václav Erben (1930–2003), podobně jako o maličko starší Josef Škvorecký (1924–2012) rodák z východočeského Náchoda, patřil v časech komunistického marasmu k docela zajímavým (ano, to je to správné slovo) spisovatelům.

Žádný, při vší úctě, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Vladimír Páral (v nejlepší formě – viz Milenci a vrazi) či Ladislav Fuks. Ale zároveň žádný, to ani v náznaku, normalizační škvár (příkladů by bylo možné uvést nespočet). Prostě slušný autor, chlapík, který měl nepochybně velké literární ambice a který uměl psát. 

Nejlépe to dokazuje vynikající třídílný historický román s názvem Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad (1974, 1977 a 1981). Dobrý je i Trapný konec rytíře Bartoloměje (1984), vtipné jsou také Erbenovy pohádky (Šest pohádek od Václava Erbena, 1989; O strašidlech, 2002).

Opravdu velké slávy, o jaké docela jistě snil, Václav Erben v krásné či vážné literatuře nikdy nedosáhl. 

Nakonec si nicméně získal značnou proslulost a lásku obrovského množství čtenářů díky žánru, kterým podobně jako třeba jeden z nejlepších autorů americké „drsné školy“ (Hard-Boiled-School) Raymond Chandler, ne snad opovrhoval, chraň bůh, ale který dlouho neměl na prvním místě, tj. díky detektivkám. 

Naprosto oprávněně. Erbenových třináct příběhů s kapitánem Michalem Exnerem – to je nejen, většinou, špička české detektivní literatury v letech komunistické vlády (1948–1989), ale i v dějinách české detektivky vůbec.

Kapitán Michal Exner se narodil o rok dříve než já, v roce 1964 v románu Poklad byzantského kupce a Erben se se svým hrdinou hned od počátku tak říkajíc trefil do vkusu čtenářů. 

Jeho mladý kapitán pražské kriminálky, navíc doktor obojího práva (tj. JUDr.), je vtipný, vždycky, za všech okolností, i v tom nejparnějším létě, elegantně oblečený, oholený a načesaný. 

Navíc jezdí starou mercedeskou, černým kabrioletem z válečných časů (kdy a za jakých okolností k němu přišel, se ve třinácti knížkách nedozvíme).

Kapitán Exner dokonale pasoval do tzv. „let tání“, tj. do poloviny a druhé poloviny šedesátých let. Česká (československá) společnost se tehdy stále rychleji vymaňovala z post-stalinistických pout. 

Začínala léta kulturní, společenské i politické liberalizace, „zlatá éra Semaforu a nové české filmové vlny“, jak hezky napsal jeden můj kamarád, a Michal Exner, tak nepodobný těžkopádným upoceným komunistickým policajtům, tuto nadějeplnou dobu výtečně ztělesňoval. 

Vyvrcholením tohoto „raného Exnera“ je vynikající Bláznova smrt z roku 1967.

Vražda pro zlatého muže (1969; sama o sobě brilantní detektivka, druhý vrchol série), a hlavně Efektivně mrtvá žena (1970) jsou povinná daň či úlitba nastupující normalizaci.

Jasná, nezpochybnitelná, ale, vezmeme-li v potaz dobový kontext a to, co byli někteří autoři schopní v pudu sebezáchovy či z čistě konjunkturalistických důvodů „spáchat“, vlastně přijatelná, vkusná či přinejmenším akceptovatelná. 

Na dosah ruky a Pastvina zmizelých (obě 1971) už jsou znovu zcela apolitické, čistokrevné detektivky, stejně jako Osamělý mrtvý muž (1975). 

Vrcholem této fáze exnerovské řady je intimní detektivní romance ve stylu Agathy Christieové Smrt talentovaného ševce z roku 1978, odehrávající se na zámku a v jeho okolí v „půvabném městě Opolná“, což není nic jiného než východočeské Opočno.

Z třetí fáze série je pak jasně o třídu nejlepší Poslední pád mistra Materny z roku 1987, poslední „exnerovka“, jež vznikla ještě za komunistického režimu. 

Opět je to skvělá detektivka, neobyčejně temná, s napínavým, dramatickým finále. Svým způsobem je to též rozloučení s Michalem Exnerem. 

Poslední dva svazky série – Trable anglického šlechtice v Čechách (1991) a zejména Vražda ve společnosti Consus (2001) – už jsou spíš smutným pendatem, „dovětkem“ či „dodatkem“ k předchozímu. Čtenář, který má Michala Exnera rád, se při nich stále ještě pobaví, někdejší nadšení a čirá radost už jsou ale, je mi líto, ty tam.

Problém spočívá v tom, že rokem 1989 skončila doba, s níž byl „věčný kapitán“ neodmyslitelně spojen, tj. éra československého komunismu od poloviny šedesátých do konce osmdesátých let. 

Michal Exner byl přitažlivý, unikátní a zajímavý právě proto, že z této doby vyčníval jako „přízrak od Lago Maggiore“, jak stojí v jednom z románů. Patřil do ní i nepatřil. 

Kolikrát jen v Erbenových detektivkách zazní slova o tom, že je neuvěřitelné, jak může také vypadat policajt nebo příslušník, oblečením počínaje, přes vybrané chování, vkus, jídlo a pití, na něž si (v rámci tehdejších možností) potrpí, a již zmíněnou černou mercedeskou konče. Nástup nové doby s Exnerovou výjimečností skoncoval.

K exnerovské povinné výbavě patřili i jeho „watsonové“ – tlusťoučký poručík Beránek a lapidární nadporučík Vlček, archeolog doktor Soudek (jenž se objevuje hned v několika příbězích), kapitánova přítelkyně doktorka (zubařka), rusovlasá krasavice Gabriela Steinová a její četné pokračovatelky (jako jsou respektovaná a uznávaná kategorie tzv. Bond Girls, mohly by být i Exner Girls 😊). 

Všechny tyhle postavy jsou jakýmsi itinerářem, díky nimž Erbenovy knížky fungují, stejně jako některé ustálené výroky nebo, jakkoli to slovo strašně nemám rád, hlášky – záměrně žádnou neuvádím, neboť by bez kontextu vyzněly nepatřičně. Čtenáři se na ně těšili a Erben jim je logicky neodpíral.

To nejpodstatnější je ale ještě něco jiného, něco, co se dá jen obtížně popsat a vysvětlit někomu, kdo knížky nečetl, nebo je nemá rád (ano, i takoví lidé se, světe div se, najdou); ti druzí to naopak pochopí okamžitě. 

Oním rozhodujícím faktorem úspěchu a obliby „exnerovek“ je to, jak Václav Erben dokázal zachytit atmosféru místa a doby. 

Malé české ospalé městečko (Opolná – Opočno), archeologický výzkum a koneckonců i rozpálená letní Praha (mimochodem, žádný z příběhů se neodehrává v zimě a všechny mají letní, prázdninovou náladu) – všechna ta místa mají v příbězích o neodolatelném kapitánovi důležitou roli a výtečnou „náladu“. 

Totéž platí o lidech, o románových postavách, zejména exnerovští vrazi jsou literární majstrštyky – na první pohled docela obyčejní, milí lidé, jenže…

Dalším tajemstvím úspěchu knížek, o nichž je řeč, je – na první pohled absurdně – sama doba, do níž Václav Erben příběhy o kapitánu Exnerovi zasadil – již v názvu článku zmíněná doba tání i normalizace. 

Erben poměry panující v Československu v daných časech, zejména od konce šedesátých let, silně idealizuje. Kdybyste si přečetli třeba geniální memoáromán Pavla Kohouta s názvem Kde je zakopán pes (1987), četli byste o úplně jiné zemi – o temné moskevské gubernii v čele se všemi těmi odpornými Husáky, Biľaky, Jakeši, Klusáky – fuj, opravdu žádná radost. 

Václav Erben o tomhle Československu záměrně, opakuji záměrně nepíše, kritika poměrů, je-li tu vůbec nějaká, se nese přesně v duchu doby (tj. taková, jaká se směla psát – špatné jídlo v restauracích, mizerná kvalita obsluhy, občas nějaké to chybějící zboží atd.). 

Svým způsobem jsou to takové literární Pelíšky (což nemyslím ani trochu zle, protože mám tenhle Hřebejkův film moc rád a pokládám ho téměř za geniální, ale to by bylo na samostatný text). Je to zkrátka pohoda.

„Je to paráda, lehnout si na záda a číst knížku,“ zpíval oblíbený zpěvák Karel Zich a těch pár slov dokonale vystihuje už tolikrát zmíněnou náladu „exnerovek“ – většinou, opakuji, vynikajících detektivek s tak trochu, vzhledem k poměrům, nadpřirozeným či pohádkovým hrdinou a s jeho „komparsem“, s fantasticky popsaným geniem loci měst a městeček, lidí a lidiček.

Čtenář si u Erbenových knížek dokonale odpočine, odfoukne si, uleví si od „starostí všedního dne…“ Znám spoustu lidí, kteří strávili víkend v Opočně v penzionu na náměstíčku u zámecké zahrady s podloubím jen proto, že tu bydlel kapitán Michal Exner, mě, Blanku a našeho Martínka nevyjímaje.

Vzhledem k jeho popularitě bylo jen otázkou času, kdy se kapitán Exner objeví na filmovém plátně, respektive na televizní obrazovce. 

Prvním filmovým Exnerem byl v Pokladu byzantského kupce (natočeno 1966) Jiří Vala; mně osobně ale nikdy „neseděl“ a už si ho nejspíš nikdy nepustím. Je to nicméně jenom můj osobní pocit a dojem.

Lepší byl Petr Kostka v Bláznově smrti (v televizním filmu z roku 1973), naopak doslova strašlivý byl František Němec (kterého jinak jako herce miluji a na jeho civilního Hamleta v Národním divadle nikdy nezapomenu) v detektivce Čas pracuje pro vraha (podle Efektivně mrtvé ženy), neboť neměl s Michalem Exnerem vůbec, ale vůbec nic společného.

Naprosto neodolatelný a nepřekonatelný Michal Exner byl Jiří Kodet ve filmu Smrt talentovaného ševce (natočeno 1982 v Opočně) režiséra Jana Schmidta. Jakkoli byl Kodet poněkud starší než Exner, dal mu přesně onen šarm, noblesu, vtip a půvab, jaký má v Erbenových knížkách.

Film má navíc vynikající „erbenovskou „náladu“ (jako bych vás slyšel – co má ten Kovář pořád s tou náladou?), muziku, kameru, pouštíme si ho doma relativně často a Marťas ho má moc rád; pusťte si ho a uvidíte.

Alespoň pro mě překvapivě se povedl i dvanáctidílný televizní seriál na Primě z roku 2017, šest „exnerovek“, každá ve dvou dílech, navíc přenesený do současnosti. 

Na prvním místě je to zásluha skvělého Michala Dlouhého, který Exnera „zmodernizoval“, ale zároveň, spolu se scénáristou a režisérem, zachoval všechno, co ho dělá „klasickým“ Exnerem. 

Seriál bohužel nikdy nevyšel na DVD, ale občas se na obrazovkách objeví a v takovém případě neváhejte, je to opravdu fajn, fanoušci byli většinou (jistě ne všichni samozřejmě, ale většina) nadšení, včetně mě.

Tak to je pro dnešek všechno, přátelé. Pokud máte Michala Exnera a spol. rádi, snad Vám můj víkendový text udělal radost; pokud ho, čemuž se mi nechce věřit, neznáte a sáhnete po něm díky mně, bude mě to těšit ještě víc.

Tak se mějte hezky a někdy se zase k české (a možná i světové detektivce) vrátíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.