Kam vzít roha, když je válka za rohem? Češi mají na výběr

Před pár dny jsem seděl s několika kamarády u piva v jedné podolské krčmě. Zatímco běžně jde řeč o práci, fotbale, dětech nebo holkách, tentokrát jsem si v pozdní hodině uvědomil, že se seriózně diskutuje o tom, kdo by s rodinou kam zmizel, kdyby začala válka. 

Když jsem si pak cestou domů celou situaci znovu přehrával, říkal jsem si, jaké to asi bylo, když lidé před poslední globální válkou řešili totéž a nikdy nevěděli, jestli daný večer není posledním před vypuknutím očekávaného konfliktu. Teď je k něčemu podobnému snad přece jen o notný kus dále, ale člověk nikdy neví. 

Kdo se nechce ocitnout ve frontové linii nebo se stát cílem dronových útoků a netouží po aktivní účasti v boji, logicky hledá, kam sebe a své blízké přemístit, aby to bylo trochu „k žití“. 

Kromě prvořadého požadavku bezpečnosti se potřebujete nějak uživit, dát dětem vzdělání nebo netrpět vysokými daněmi. I pokud pomineme „obskurnosti“ typu samozvaného státu Liberland na náplavě Dunaje mezi Chorvatskem a Srbskem, je výběr je vskutku rozmanitý. Jde ale i o to, rozpoznat tu správnou chvíli – což prakticky nelze.

Nedobrovolnou migraci před válečným konfliktem lze těžko nazvat emigrací, názvosloví je ale podružné. V praxi jde o zásadní změnu života, zpřetrhání letitých vazeb s okolím, rodinami, rodným domem, přáteli, prací atd. I když pracujete z větší části online, dlouhodobé fyzické přemístění sebelepší zapojení do virtuálních struktur změní nebo zničí, protože nikdo nepracuje zcela izolovaně.

Když už se k podobnému kroku pod tlakem okolností odhodláme, nabízí se klasické dilema, jak daleko se odstěhovat. Také na začátku 2. světové války nebo po únoru 1948 Češi houfně „brali kramle“. Zatímco ale někteří zůstali doslova „za kopečky“, tedy v Bavorsku nebo v Rakousku, jiní tyto země vnímali jen jako mezistanici na cestě za oceán, lhostejno jaký. 

Kdo jednou odešel do Austrálie či USA, často tam zůstal i po změně poměrů ve vlasti, protože způsob života v původním domově už mu nebyl blízký. Z těch známějších vzpomeňme bratry Mašíny, Miloše Formana, Josefa Škvoreckého, Jana Třísku a další.

Představme si (zatím) sci-fi situaci, kdy se v ulicích Prahy a dalších měst ozvou sirény a nebude zrovna první středa v měsíci. Dronový útok! Co teď? První, co běžného člověka napadne, je naházet blízké a nějaké zásoby do auta a odjet co nejdál, aspoň na chalupu na venkov. 

V obchodech začne panika, přijde rabování, operátoři se budou potýkat s výpadky sítě, letecký provoz bude uzemněn a silnice beznadějně ucpané. Tohle všechno už jsme mohli vidět ve slavných katastrofických snímcích jako byly třeba Den poté a zejména Vlákna. Možná by tedy bylo lepší podobným apokalyptickým chvilkám, ze kterých prakticky není úniku, předejít a zmizet před blížící se zkázou, dokud je čas.

Při úvahách na téma „kam“ člověk logicky vychází z úvahy, že jižní polokouli se z mnoha důvodů globální konflikty dosud vyhýbaly. Jednou z důležitých věcí, kterou je potřeba brát v potaz, je fakt, že našinec by, pokud není globálně hledaným zločincem, rád dál existoval v civilizaci alespoň přibližně vyznávající západní křesťanské hodnoty a kulturu.

To nám dává slušný výběr v Jižní Americe, Austrálii, nikoli však na africkém kontinentu. I v dalších světadílech je možné najít ne úplně malé české komunity, což je pro tradičně lingvisticky líné Čechy nezanedbatelné plus. Odhady o českých diasporách lze zjistit podle statistik českých velvyslanectví, Joshua Project a dalších zdrojů. Zajímavé je, že růst migrace z ČR je podle těchto statistik stabilní a činí přibližně 1–2 % ročně.

Čeští „dezoláti“, které poznáte podle s oblibou používané fráze „já vím svoje“, sice tvrdí, že v Austrálii existuje plot oddělující svět chudých a bohatých (Mimochodem, co si počnou, až to na nás Putin spustí?), jinak je ale tenhle daleký kontinent skutečně bezpečným místem ležící přinejmenším 13 000 km od Moskvy. Kriminalita je nízká a HDP 9. největší na světě. 

Česká komunita v Austrálii čítá přibližně 25 000 až 30 000 krajanů, převážně v Sydney a Melbourne, kde fungují české kluby, školy a festivaly (např. Czech & Slovak Film Festival v Melbourne). Úřady u protinožců přísně rozlišují mezi legálními a nelegálními migranty. 

Tzv. „Skilled Migration“ víza (bodový systém, rychlé občanství po 4 letech) přejí lidem s potenciálem se aktivně podílet na růstu ekonomiky. Například práce v IT a obchodu je v průměru ceněna mzdou 100 000 AUD/rok. Jeden australský dolar pořídíte aktuálně za 14 českých korun. V případě, že seženete průměrnou práci, nemáte problém ani se životními náklady, které činí průměrně 3000 AUD za měsíc. Další výhodou Austrálie je samozřejmě nádherná a rozmanitá příroda.

Sousední souostroví Nový Zéland může být pro Čecha jaksi uchopitelnější svou menší rozlohou, mnohem bližší (byť stále dost vzdálenou) České republice. Nový Zéland je zřejmě nejvíce izolovaný velký stát na světě, který je ovšem plně rozvinutý. 

Nesousedí pevninsky s jiným státem, jeho nejbližší soused - Austrálie - je vzdálený přes 2 tisíce kilometrů. Nový Zéland nemá žádné skutečné nepřátele. Kromě toho se podle Světového mírového indexu řadí k nejmírumilovnějším zemím světa. V tomto žebříčku se mimochodem stále velmi dobře daří i České republice, která aktuálně „okupuje“ 11. místo - daleko před Německem, Itálií nebo Rumunskem.

Když se na Nový Zéland odstěhujete, musíte počítat se skutečně velkou izolací - z Evropy se letí 24 hodin. Jinak ale nabízí vesměs samá „pozitiva a sociální jistoty“. Česká komunita čítá aktuálně přibližně 1 500 až 2 000 krajanů, převážně v Aucklandu, kde funguje Český klub s kulturními akcemi (folklór, filmové večery) a škola pro děti.

Výhodou je i snadná imigrace přes systém „Skilled Migrant“ velmi podobný australskému (bodový systém; rychlé občanství po 5 letech). Ve službách, obchodu nebo IT si vyděláte přibližně 60 000 NZD/rok. Kurz je 12 Kč za 1 NZD. K tomu má občan zdarma vzdělání a zdravotnictví. Dalším benefitem je čarokrásná příroda (hory, pláže) a klidný životní styl připomínající Česko, ale s mnohem lepším počasím.

Přesuňme se přece jen na černý kontinent, konkrétně na jeho jih. Právě největší a nejvýznamnější země tohoto koutu světa, Jihoafrická republika, sice skýtá četné příležitosti a z části velmi bělošskou kulturu, současně je ale pověstná vysokou kriminalitou v některých oblastech a obecně poměrně nestabilní politickou situací. Řešení se jmenuje Namibie a částečně i Botswana.

Oba státy jsou stabilními demokraciemi s nízkou strategickou relevancí pro velmocenské konflikty, vzdálené 9 000 až 10 000 km od Ruska. Podle Global Peace Index 2025 mají nízkou kriminalitu a politickou stabilitu, což je činí zajímavé pro rodiny hledající klid. 

V neutrální Namibii nedošlo od roku 1990 k žádnému ozbrojenému konfliktu, což je na Afriku vynikající skóre. Namibie je navíc Čechovi blízká v tom, že jde o někdejší německou kolonii s fungující českou komunitou 150 až 200 krajanů (údaj české ambasády v Namibii), žijících převážně v hlavním městě Windhoeku, kde funguje Český klub s kulturními akcemi. 

Imigrace je snadná přes investiční víza (od 100 000 NAD = cca 1,5 mil. Kč). Nabízí se hlavně práce v cestovním ruchu nebo také rybolovu a dolech. Náklady jsou obecně velmi nízké (nájem 5 000 NAD/měsíc). V Botswaně je to obdobné s tím, že nabízí zajímavé zaměstnání v oblasti těžby diamantů.