V předchozí části našeho seriálu jsme se začali věnovat prominentním demokratům, kteří na politickém kolbišti bojovali proti prezidentovým republikánům, většinou nepříliš úspěšně. Po Jimmym Carterovi, kterého Ronald Reagan na podzim roku 1980 připravil o Bílý dům, a po Walteru Mondaleovi, jenž ho v roce 1984 nedokázal získat zpět, stejně jako Michael Dukakis proti Reaganovu následníkovi Georgi Bushovi staršímu v roce 1988, se dnes podíváme na muže ze slavné „politické dynastie“, který měl – stejně jako jeho bratři – rovněž velké politické ambice; nikdy, včetně Reaganovy éry, je ale nedokázal naplnit.
Dynastie, která tvořila dějiny Ameriky
Rodina Kennedyů, která napsala ve 20. století jeden z největších, nejnapínavějších a také nejdojemnějších příběhů (nejen) ve Spojených státech, k sobě dlouhodobě poutá pozornost historiků, novinářů i široké veřejnosti, dokonce i těch lidí, kteří se jinak o politiku a o dějiny příliš nezajímají. Není se co divit.
Již samotný vzestup faktického zakladatele rodinného klanu Josepha Patricka „Joea“ Kennedyho staršího (1888–1969) stál tak říkajíc za to.
Jeho zbohatnutí ve dvacátých letech, které dokázal zúročit i v následujícím krizovém desetiletí, stejně jako jeho vstup do světa politiky, jenž vyvrcholil sice nepříliš úspěšným, ale přesto pozoruhodným diplomatickým angažmá ve Velké Británii (Joe Kennedy byl v letech 1938–1940 velvyslancem USA v Londýně, odvolaným předčasně „ze služby“ pro přílišné sympatie s nacistickým Německem).
Následně se „starý Joe“ Kennedy soustředil především na budování kariéry svých synů. Po tragické smrti Josepha Patricka „Joea“ mladšího (1915–1944), jenž padl jako letec za druhé světové války, se zaměřil zejména na druhorozeného Johna Francise (1917–1963), který se stal po válce, během níž hrdinně bojoval za svoji zemi v Pacifiku proti Japoncům, nejprve kongresmanem, poté senátorem, a nakonec i prezidentem Spojených států (v Bílém domě v letech 1961–1963).
Po Johnově zavraždění v listopadu 1963 v Dallasu se ctižádostivý a po moci bažící otec zaměřil na podporu třetího syna, Roberta „Bobbyho“ Francise (1925–1968), který působil jako ministr spravedlnosti v kabinetu svého bratra i ve vládě Lyndona Bainese Johnsona (1961–1964), následně se stal senátorem a roku 1968 vyrazil jako „černý kůň“ do demokratických primárek.
Po vítězství v Kalifornii a v několika dalších státech byl ale stejně jako jeho bratr v červnu 1968 zavražděn, a rodina upadla do smutku po dalším „nedokončeném životě“.
Jméno Kennedy jako by bylo, zejména ve spojení s politikou, prokleté.
Nejmladší z bratrů Kennedyových a jeho politické začátky
Edward Moore „Ted“ Kennedy (1932–2009), hlavní hrdina našeho dnešního vyprávění, se stejně jako jeho sourozenci narodil do bohaté a vlivné rodiny, což zásadně předurčilo jeho životní osud.
Stejně jako jeho bratři studoval na Harvardově univerzitě, pro podvádění u zkoušky ze španělštiny byl ale vyloučen s tím, že se může na školu vrátit, prokáže-li bezúhonné chování.
Po dvou letech v armádě, která strávil především v USA a v Evropě (bojům v Koreji se vyhnul díky otcovým konexím), se Ted na Harvard opravdu znovu zapsal a v roce 1959 zde úspěšně odpromoval. Cesta dospívání a rané dospělosti, plná nástrah a pokušení, byla u konce.
V roce 1958 se Ted Kennedy oženil s modelkou Virginií Joan Bennettovou (* 1936), se kterou měl následně tři děti jménem Kara Anne (1960–2011), Edward Moore mladší (* 1961) a Patrick Joseph II. (* 1967), manželství se ale v sedmdesátých letech začalo rozpadat v důsledku Tedových nevěr a stále silnějšího alkoholismu Virginie, a nakonec skončilo v roce 1982 rozvodem.
Podruhé se oženil v roce 1992 s Victorií Anne Reggieovou (* 1954).
To by to nebyl Kennedy, aby se i Ted nezapojil do politiky. Již v roce 1960 se významně podílel na prezidentské kampani svého bratra Johna na západě Ameriky.
Po nástupu Johna do Bílého domu a Bobbyho do funkce ministra spravedlnosti a nejvlivnějšího člena vlády se Ted nechal slyšet, že je jeho „údělem být neustále srovnáván se staršími bratry“, cože mělo svoje bonusy, zároveň ale bylo i zavazující a svazující ve všem, co kdy podnikal.
V roce 1962 prorazil do nejvyšší politiky i Ted, poté co byl zvolen do Senátu za stát Massachusetts, třebaže to tak zpočátku nevypadalo (jeho protivníci totiž hlasitě upozorňovali na „příliš mnoho Kennedyů“ v tomto státě a v politice vůbec); tehdy ho jistě nenapadlo, že si „své“ senátní křeslo podrží až do své smrti v roce 2009.
V roce 1969 Tedovu politickou kariéru téměř ukončila tragická dopravní nehoda a s ní spojený „skandál obrovských rozměrů“. Oč se jednalo? Po společenské párty na ostrůvku Chappaquiddick, jehož se účastnilo rovněž několik někdejších spolupracovnic Tedova bratra Bobbyho, se senátor s jednou z nich, devětadvacetiletou Mary Joe Kopechneovou (1940–1969), vyboural v autě, ale zatímco jemu se podařilo auto před pádem do vody opustit, dívka utonula.
Třebaže byl Kennedy jasným viníkem nehody, třebaže ji ani nenahlásil policii a třebaže při výpovědi v několika případech nemluvil pravdu (přesněji řečeno lhal), nemělo to pro něj prakticky žádné následky, mimo jiné proto, že jej rodina dívky (s českými předky) navzdory očekávání nežalovala a spokojila se s vysokým odškodněním.
Na politickém výsluní
Zatímco v šedesátých letech k sobě poutali pozornost hlavně Tedovi bratři John a Robert, v sedmdesátých letech byl „hlavou vlivné rodiny“ on sám, mimo jiné i proto, že v roce 1969 zemřel na mozkovou mrtvici „starý Joe“.
Tehdy také Ted Kennedy poprvé projevil prezidentské ambice. V roce 1972 ale zůstaly nenaplněné, třebaže jej výsledky předvolebních průzkumů činily jedním z favoritů demokratických primárek, ne-li tím vůbec největším (ještě v prosinci 1971 jej Gallupův ústav uvedl v čele žebříčku s 28 % možných hlasů).
V létě 1972 se vítěz primárek George Stanley McGovern (1922–2012) pokusil Teda získat jako svého viceprezidentského spolukandidáta, ale marně. O čtyři roky později Kennedy s kandidaturou znovu váhal, „incident z Chappaquiddicku“ (The Times o něm později psaly jako o „Kennedyho Watergate“) byl ale stále příliš živým a citlivým tématem, které mohlo mít pro kampaň zdrcující důsledky.
Ted se proto místo toho raději soustředil na další obhajobu senátorského mandátu, v níž drtivým způsobem vyhrál.
