Nechte mě zase létat mezi své věrné. Iggy Pop: od punkového rebela k ikoně světové hudby

Září 2008 si pamatuji dodnes. Všichni si ho pamatujeme dodnes. 

Právě 20. dne toho měsíce roku 2008 v pražské Tesla Aréně, jak se v letech 2008–2011 jmenovala víceúčelová, zejména sportovní hala, v níž hrávala dlouhá léta hokejová Sparta (a kde se v letech 1972, 1978, 1985 a 1992 konaly světové hokejové šampionáty a kde jsem v roce 1980 sledoval na vlastní oči vítězství našich tenistů v legendárním Davis Cupu), koncertovala ikona amerického a světového punku a hard rocku – Iggy Pop.

Jakkoli jsem v té hale viděl a slyšel spoustu skvělých muzikantů všech možných žánrů (jen namátkou – Franka Zappu, Boba Dylana, Neila Younga a Pearl Jam, Davida Bowieho, Stinga, Sex Pistols, Metallicu, Rolling Stones, Robbieho Williamse, Nica Cavea a mnohé další), nikdy jsem s přáteli nebyl tak „natěšený“ jako právě v září 2008.

Iggy Pop pro nás byl, mezi jinými spolu s Dennisem Hopperem, Peterem Fondou a Jackem Nicholsonem (kteří hráli ve fantastické Bezstarostné jízdě), ztělesněním Ameriky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. 

Ameriky, která pro nás byla až do roku 1989, respektive roku 1990 totálně nedostupná (většina z nás měla za to, že nebudeme-li z husákovsko-bil᾿akovsko-klusákovské depresivní moskevské gubernie emigrovat, nikdy se tam nepodíváme). 

Frontman nenapodobitelné kapely The Stooges, kterou založil v roce 1967 – společně s Ronem (kytara) a Scottem (bicí) Ashetonovými a s Davem Alexanderem (baskytara), jejíž syrový zvuk jsme mohli tehdy v Praze (po předkapelách Vypsaná fiXa a Visací zámek, které jsme ale sotva vnímali) slyšet poprvé na vlastní uši. 

Chlápek, jenž se kromě vynikající muziky proslavil divokými skoky/lety do publika, závislostí na drogách, úspěšnou sólovou kariérou i rolemi v některých kultovních filmech, třeba v Jarmuschově povídkovém snímku Kafe a cigára z roku 2003 (povídka Kdesi v Kalifornii s Iggym Popem a Tomem Waitsem byla nicméně natočená samostatně již v roce 1993), stál najednou 20. září 2008 v jednašedesáti letech na pódiu necelých pětadvacet metrů od nás a hrál a vyváděl k našemu nadšení jako za mlada. 

Neuvěřitelné to bylo.

Iggy Pop samozřejmě není punkerovo/rockerovo pravé jméno, s takovým jménem se nikdo nerodí. Budoucí Iggy přišel na svět jako James Newell Osterberg, Jr. v dubnu 1947 ve městě Muskegon u Michiganského jezera ve státě Michigan, kde dnes žije necelých čtyřicet tisíc obyvatel a na němž není kromě této skutečnosti, s prominutím vůči místním, vůbec nic zajímavého.

Patří tedy mezi první příslušníky tzv. Baby Boomers Generation (ti, kteří se narodili v letech 1946–1964). Podobně jako třeba Bill Clinton (1946), Donald Trump (1946), Steven Spielberg (1946), David Lynch (1946) a další slavní Američané.

Jamesovi rodiče patřili mezi střední vrstvu – otec byl středoškolským učitelem angličtiny a baseballovým trenérem. Rodina měla, jak už to v Americe bývá, evropské kořeny (z otcovy strany anglické, irské a německé, z matčiny dánské a norské). 

V dětství a během raného dospívání na Jamesovi podle spolužáků a dalších pamětníků nebylo nic mimořádného, a to až do roku 1963, kdy začal hrát v několika skupinách, mimo jiné v The Iguanas, kterou založil společně s Jimem McLaughlinem, typické „garážové“ kapele z michiganského městečka Ann Arbor. Ani tehdy to ale na žádnou hvězdnou kariéru nevypadalo. 

Podobně tomu bylo i v následném angažmá ve skupině Prime Movers (společně s bratry Danem a Johnem Michaelem Erlewineovými), která je dnes zajímavá především tím, že si James během účinkování v ní dal jméno Iggy Pop.

Zlom přišel v roce 1967, kdy Iggy společně s dalšími třemi již zmíněnými kluky (viz výše) založili proto-punkovou kapelu The Stooges (původně The Psychedelic Stooges). 

První dvě alba – The Stooges (1969) a Fun House (1970) – byla úspěšná, jemně řečeno, jen částečně a nijak mimořádně se neprodávala. 

To, co ale opravdu stálo za to, a co činilo kapelu, omlouvám se za opakování toho slova, kultovní, byla živá, divoká (někdy až primitivně divoká) vystoupení, její koncerty. Punková dravost, živočišnost, nesčetné provokace, nespoutaná energie (včetně té sexuální) doslova braly dech.

Podle některých kritiků a komentátorů uváděly hudební experimenty The Stooges, včetně toho, co její členové předváděli na podiu (viz již zmíněné Iggyho skoky/lety do publika – tzv. stage diving, nemluvě o Iggyho těle, pomazaném máslem z búrských oříšků nebo syrovým masem a krví), diváky do stavu totální extáze, mimo jiné proto, že to byl víc než jen punk, ale „divoká muzika, byla-li to vůbec muzika, s často podomácku vyrobenými experimentálními nástroji“.

Mimochodem, pokud jde o to, co The Stooges dělali na pódiu, to mělo původ v Iggyho okouzlení skupinou The Doors a jejich sólistou Jimem Morrisonem.

Když televize v červnu 1967 točila jejich vystoupení na Pop Festivalu v ohijském Cincinnati, díky čemuž mohla širší veřejnost poprvé vidět Iggyho „let“ mezi diváky, zrodila se legenda, kterou znala, anebo o ní přinejmenším slyšela, s nadsázkou řečeno, celá Amerika. 

Složení skupiny se přirozeně proměňovalo; druhé album Fun House by nikdy nebylo tak omračující (ať už v pozitivním, či negativním slova smyslu), nebýt saxofonisty Steva Mackaye. 

„Kluci“ navíc experimentovali s drogami, a proto nebylo divu, že se tým v roce 1971 rozpadl. O rok později už ale zase hráli spolu, byť v pozměněném složení a pod názvem Iggy Pop & The Stooges, potom se znovu rozpadli a zase dali dohromady, zejména kvůli Iggyho závislosti na drogách a opakovanému léčení, v němuž mu mimo jiné pomáhal i David Bowie.

Iggy Popp byl ovšem úspěšný i jako sólový interpret. Jeho první sólová deska The Idiot (1977) a zejména elpíčko New Values (1979) sice nebyly žádným komerčním trhákem (Iggy nikdy nehrál pro masové publikum a ani o to nestál, tuhle ambici nikdy neměl), kritikové je ale (hlavně New Values) mimořádně chválili. 

Když jsem si ho včera pozdě večer na dalmatském ostrově Korčula, v letním ráji jadranského Středomoří, pouštěl, znovu jsem, po dlouhých letech, pochopil, proč tomu tak bylo. Album je, pokud jde o nápaditost a hudební experimenty, opravdu unikátní, byť to rozhodně nejsou, aby bylo jasno, „písničky na dobrou noc“.

Pro čtenáře INFO.CZ by mohlo být zajímavé vědět, že s Iggym jistou dobu spolupracoval i český muzikant, kytarista a baskytarista Ivan Král (1948–2020), známý díky účinkování ve skupině Patti Smith Group v sedmdesátých letech minulého století, a díky režii pozoruhodného dokumentu The Blank Generation z roku 1974. 

Jejich společným dílem byl taneční hit Bang Bang z desky Party (1981), který následně vyšel i jako „singl“. O šest let později (1987) chytlavou písníčku znovu zpopularizoval ve své cover verzi David Bowie na elpíčku Never Let Me Down, její spoluautor Ivan Král tak učinil pro změnu na své sólové desce Dancig Barefoot v roce 1999.

V roce 2009 Iggy Pop překvapil fanoušky sólovým albem Préliminaires, inspirovaným románem francouzského spisovatele Michela Houellebecqa (* 1956) Možnost ostrova (La Possibilité d'une île, 2005; česky 2007), mimo jiné i odklonem od punku k neworleánskému jazzu a blues. 

Pop v různých překvapeních a v hudebních experimentech pokračoval i v dalších letech; jeho posledním albem je zatím elpíčko Every Loser z roku 2023, na němž jej doprovází kapela bubeníka Chada Smithe, známého díky spolupráci s Red Hot Chili Peppers, a multiinstrumentalisté Josh Klinghoffer a Andrew Watt. Mezi hosty byly i takové hvězdy jako třeba kytarista skupiny Pearl Jam – Stone Gossard. 

Není to určitě nejlepší muzika na světě, ale pořád je to po čertech dobrá muzika, na to vezměte jed.

Když se Iggy Pop do Prahy po dlouhých osmi letech vrátil, tentokrát v červnu 2016 jako hvězda nového festivalu Metronome, byl to návrat jak se patří. 

Zpěvák v devětašedesáti letech předvedl vynikající vystoupení, ať už šlo o hudbu samotnou, nebo o charakteristické „kousky“ na pódiu (jakkoli vzhledem ke specifičnosti pódia nedošlo na skok mezi diváky). 

Téměř sto minut, které ukončil až zběsilý déšť, bylo pro nás, kteří jsme tam byli, stejně jako v roce 2008 nezapomenutelných, a to tím spíš, že to bylo se vší pravděpodobností, bohužel, naposledy.

Na závěr už jenom jedna poznámka. Iggymu Popovi bude za dva roky osmdesát let a stále je naživu, což je, vezmeme-li v potaz jeho životní styl, tj. kolik toho v životě vyhulil, nainhaloval, napíchal si a vypil, fascinující, téměř neuvěřitelné. 

S ohledem na to, jak moc pro mě jednu dobu jeho hudba znamenala, doufám, že mu „zdraví“ (dá-li se o něčem takovém v případě jeho organismu mluvit) vydrží co nejdéle. 

A kdyby se náhodou ještě někdy kdekoli v Evropě na koncertu objevil, může počítat s tím, že budu, řečeno s Jerzym Kosińskim, Halem Ashbym a Peterem Sellersem „při tom“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.