Zní to neuvěřitelně, což? Komunista, navíc „hluboce věřící“, přesvědčený komunista, jemuž má být svět za co vděčný… Přesto tomu tak je. Kdyby v době, kdy „Říše zla“, jak Sovětský svaz trefně nazval americký prezident Ronald Reagan, spěla pozvolna a potom velmi rychle k zániku, stál v jejím čele někdo jiný, nějaký zavilý studenoválečník, mohly to být docela klidně „poslední dnové lidstva“, jak zní název zapomenutého romaneta Jakuba Arbese. Mohly, opravdu mohly, i když se to dnes zdá stěží uvěřitelné. Gorbačov byl ale nejen šéfem sovětských komunistů, nýbrž i světovým státníkem a politickým realistou, který na rozdíl od většiny svých spolustraníků rozuměl tomu, co se v SSSR, v jeho satelitech i ve světě děje, a podle toho jednal. Za naši dnešní svobodu proto můžeme děkovat i jemu.
Celý Gorbačovův život (1931–2022) byl ostatně dost neuvěřitelný příběh. Rodák z vesničky Privolnoje poblíž Stavropolu neměl úplně snadné začátky – jeho rodinu těžce postihl jak hladomor, jenž byl jedním z důsledků Stalinovy překotné kolektivizace a industrializace země, tak tzv. „velký teror“, likvidace skutečných i domnělých nepřátel strany a samotného „voždě“.
Navzdory tomu vystudoval práva na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, později také dálkově stavropolský Zemědělský institut, už dávno jako člen strany, do níž vstoupil v jednadvaceti letech a v níž začal díky své inteligenci, kterou vysoce převyšoval drtivou většinu ostatních soudruhů, a díky schopnosti získat si vlivné přátele, stoupat rychle nahoru.
V polovině sedmdesátých let už byl poslancem a na konci desetiletí kandidátem Politbyra ÚV KSSS, od října 1980 pak jeho řádným členem. Vzhledem k tomu, že mu ještě nebylo ani padesát let, to byl v přestárlé sovětské gerontokracii pozoruhodný výkon.
A pak už to šlo ráz na ráz. Jako chráněnec a protégé dlouholetého šéfa KGB (1967–1982) a v letech 1982–1984 generálního tajemníka ÚV KSS Jurije Andropova se Gorbačov rychle dostal mezi nejvyšší stranické špičky a po smrti Andropovova nástupce, senilního Konstantina Černěnka („gensekem“ v letech 1984–1985), kdy dokonce i Politbyro, jak alespoň píše Karel Durman, žertovalo na téma „schválně, jestli všichni umřeme jako generální tajemníci“, byl v březnu 1985 coby čtyřiapadesátiletý „mladík“ zvolen do jeho čela. Sovětský svaz, ani Západ, ani svět netušily, co je v následujících letech čeká.
