KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V těchto dnech si připomínáme událost z 11. prosince 1949, kdy došlo, na třetí adventní neděli, v kostele Nanebevzetí Panny Marie v do té doby neznámé vesnici poblíž východočeské Ledče nad Sázavou k tzv. „číhošťskému zázraku“. „Zázraku“, jenž stál na počátku akce komunistické Státní bezpečnosti, která v rámci celostátního boje proti církvi připravila krutě o život faráře Josefa Toufara. Celá záležitost je dobře známa i proto, že o ní jeden z největších českých spisovatelů 20. století Josef Škvorecký napsal slavný román „Mirákl“.
Na Toufarův příběh a na „číhošťský zázrak“ se lze podívat z mnoha úhlů pohledu. Za prvé je na místě třeba alespoň ve stručnosti připomenout, zrekapitulovat celou událost. Zajímavé je, že co přesně se v Číhošti 11. prosince 1949 stalo, není dodnes zcela jasné, třebaže si téměř dvě desítky tamních věřících byly jisté, že se během kázání Josefa Toufara několikrát „sám od sebe“ pohnul kříž na hlavním oltáři tamního kostela. Další události již historikové „zmapovali“ velmi dobře. V následujících dnech se pověst o „zázraku“ rychle rozšířila po okolí, takže se o ní doslechla i komunistická Státní bezpečnost. V lednu 1950 její příslušníci Toufara zatkli a prostřednictvím brutálního mučení se z něj pokusili dostat přiznání, že vše záměrně zinscenoval. Právě za tímto účelem s ním v Číhošti natočili i filmovou „rekonstrukci“ jeho údajného „provinění“ (s názvem „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“) a navíc se chystali uspořádat „monstrproces“, jenž by diskreditoval nejen jeho, ale celou katolickou církev v naší zemi; na ten již ale nedošlo, Toufar totiž 25. února 1950 na následky mučení v Praze zemřel.
Za druhé pokládám za důležité říci, proč je o „číhošťském zázraku“ i po mnoha letech třeba psát a nezapomínat na něj. Důvod je prostý. Jedná se totiž o téměř dokonalou ilustraci poměrů, které v tehdejším Československu panovaly, o jasný důkaz o systematickém teroru, jejž komunistická moc vedla proti národu ve snaze podřídit si jej a zlomit odpor všech, kteří se jí chtěli a byli schopni nějakým způsobem protivit. Tato připomínka je o to důležitější, že žijeme v době, kdy nejen v politice, ale i v některých vědeckých a vzdělávacích institucích včetně univerzit dochází stále častěji k relativizaci komunistických zločinů, ať už z 50. či ze 70. let, abych uvedl alespoň dvě nejodpornější dekády jejich vlády.
