KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V poměrně dramatické situaci, kdy mediální prostor opanovala mimořádná schůze sněmovny a protest s maketami šibenic u parlamentu, ta zpráva nepřitáhla tolik pozornosti, ale za zmínku přesto stojí: pirátští europoslanci zastoupení českou europoslankyní Markétou Gregorovou nominovali vydavatele a politického aktivistu Juliana Assange na Nobelovu cenu za mír. „Bouřka ve sklenici vody“ se strhla snad jen na sociálních sítích, což je příznačné. Celá záležitost je přitom velmi zajímavá, mimo jiné proto, že výtečně ukazuje, jak nepřekonatelné rozdíly jsou v české společnosti ve vidění a vnímání světa.
Ponechám-li stranou jeho dětství a mládí, které by snad mohlo zajímat psychology, vstoupil Australan Julian Assange (*1971) do povědomí veřejnosti v roce 2006, kdy se stal spoluzakladatelem neziskového projektu WikiLeaks. Jeho cílem bylo zveřejňovat „významné utajované vládní a korporátní dokumenty při zachování anonymity svých zdrojů“. Už jen tato stručná charakteristika naznačuje, že tento server nebude oblíbencem žádné vlády a naopak bude čelit jejich nelibosti, či přímo nepřátelství. Je to tak tím spíš, že WikiLeaks zejména od roku 2010 zveřejnily řadu citlivých dokumentů, které sice odhalily leccos z dosud neznámých praktik některých vlád a tajných služeb, ale také ohrozily velké množství zpravodajců a jejich zdrojů na celém světě.
Jako příklad lze uvést:
• dvě utajovaná videa americké armády z leteckých útoků na Badgád z července 2007;
• dokumenty z roku 2010, ze kterých údajně vyplývalo, že vysocí představitelé americké armády i vlády věděli o zločinech proti lidskosti ze strany iráckých ozbrojených sil, aniž proti tomu cokoli podnikli;
• několik milionů dokumentů vesměs diplomatické povahy (depeše apod.), zčásti tajné povahy a vesměs americké provenience, což bylo mimo jiné označeno za „11. září světové diplomacie“.
Hlavní podezřelý v poslední zmíněné kauze, Bradley Edward Mannig (*1987), dnes Chelsea Elizabeth Manningová, strávil roky 2010 až 2017 ve vězení. V roce 2013 dostal 35 let vězení za „napomáhání nepříteli“, z něhož byl propuštěn – již jako žena – na základě milosti udělené prezidentem Barackem Obamou.
V souvislosti s tématem dnešního článku je dobré připomenout i to, že v roce 2014 navrhli pirátští europoslanci Manningovou na Nobelovu cenu míru, společně s Edwardem Snowdenem, bývalým zaměstnancem CIA, který zveřejnil zprávy o některých operacích amerických bezpečnostních služeb a který následně získal politický azyl kde jinde než v putinovském Rusku…
Z výše uvedeného stručného výčtu je, myslím, zcela jasné, o co v těchto kauzách šlo a dodnes jde. A aby snad nevznikl matoucí dojem ze skutečnosti, že Barack Obama udělil Manningové milost, byla to právě jeho vláda, která, mimo jiné, striktně zakázala federálním zaměstnancům číst bez patřičného bezpečnostního oprávnění zprávy WikiLeaks; stejně si ostatně počínala a dodnes počíná řada dalších amerických významných institucí (ministerstvo školství, knihovna Kongresu atd.), což má rovněž nemalou výpovědní hodnotu.
