Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Celý svět včetně obyvatel České republiky, my všichni jsme rázem, alespoň dočasně, zapomněli na covid, na inflaci, na drahé byty a drahé potraviny, na kulturní války o počet pohlaví, ba dokonce i na klimatickou krizi, a vůbec na všechno ostatní, co nás doposud trápilo. Evropa a možná i celý svět se ocitly na hraně „velké války“. Vůdce nástupnického státu Sovětského svazu, zločinného komunistického impéria, Vladimir Putin, zahájil ozbrojený konflikt, jehož konec lze jen těžko dohlédnout. Učinil tak jediný den před 25. únorem, který je úzce spojen s dějinami českého a světového komunismu. Pojďme si proto toto datum, s myšlenkami na naše ukrajinské přátele, připomenout.
Ještě než se k tomu dostaneme, si ale řekněme, že právě komunismus je, spolu s fašismem či s nacismem, jak chcete, největším zlem celé dlouhé historie lidstva. Zhůvěřilé ideologie, jejichž vyznavači v praxi jsou zodpovědní za smrt desítek milionů lidí, přitom dosud neskončily na pomyslném smetišti dějin. Zejména komunismus, jakkoli v mnoha ohledech proměněný, transformovaný, byť v zásadě, ve své podstatě stále stejný, představuje i dnes hrozbu celému civilizovanému světu. Čína, jedna ze dvou největších světových velmocí, je, ať se to komukoli líbí nebo nelíbí, moderní komunistický totalitní stát, který nemilosrdně likviduje každého, kdo touží po svobodě, po demokracii, po nezávislém slušném životě.
O Rusku, o post-jelcinovském, dnes putinovském Rusku si mnozí dělali četné iluze. Někdejší důstojník KGB Putin byl ostatně prvním, kdo podpořil amerického prezidenta George Bushe mladšího po teroristických útocích 11. září 2001; od té doby se ale Západu stále více vzdaloval a dnes už o něm i český prezident Miloš Zeman mluví jako o „šílenci, jehož je třeba izolovat“. Ruská federace už sice formálně dávno není komunistický „sojuz něrušimyj respublik svobodnych“, který „splotila navěky vělikaja Rus“, praktiky někdejšího SSSR, touha po jeho obnovení i způsob, jakým Putinova administrativa udržuje moc v zemi, jsou ale těm komunistickým velmi podobné, ne-li s nimi identické.
Říkal-li Vladimir Putin hned několikrát, že pokládá rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou tragédii 20. století, brali to mnozí za „řečnické cvičení“, které mířilo především dovnitř Ruska, k nostalgikům po dávných časech a k „jestřábům“, kteří si přitom mohli zavzpomínat na dobu, kdy jim „patřils vět“, nebo alespoň jeho velká část. Ve skutečnosti to bylo a je jinak: Putin se zjevně rozhodl, že tuto „historickou nespravedlnost“ napraví, alespoň co to půjde. Faktické podřízení si Běloruska, vojenské operace ve státech na jihovýchodní ruské hranici a nyní otevřený útok na Ukrajinu ukazují, oč ruskému prezidentovi jde.
Do jaké míry se mu podaří své „historické poslání“ naplnit, ale nezáleží jen na něm, nýbrž především na tom, co mu Západ v čele se Spojenými státy dovolí. To, že jde nejen o Ukrajinu, ale i o nás, je snad každému zřejmé. Britský premiér Boris Johnson to ostatně řekl jasně: „Toto není nějaká vzdálená země, o níž nic nevíme“, čímž odkazoval na hanebný výrok jednoho ze svých předchůdců Nevilla Chamberlaina na adresu Československa na podzim 1938. My, Češi, bychom měli Johnsonova slova ocenit zvlášť…
