KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na samém počátku letošního roku si získala na celém světě pozornost zpráva, podle níž se pětice velmocí – USA, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína – shodla na tom, že je třeba do budoucna zabránit jaderné válce a vůbec dalším „závodům ve zbrojení“. Prvoplánové nadšení, které zpráva v médiích i na sociálních sítích vzbudila, jakkoli nebylo absolutní, u mě, přiznám se, vyvolalo spíš smutný úsměv než cokoli jiného. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že podobná prohlášení poslouchám velkou část svého života, aniž se svět stal reálně bezpečnějším místem pro život… Pojďme se proto na celou záležitost, na celou historii jaderného zbrojení a odzbrojení, podívat podrobněji.
Příběh, o kterém můj dnešní text je, se začal reálně psát ve Spojených státech v rámci tzv. projektu Manhattan (Manhattan Engineering District; MED) za druhé světové války a jeho první vrchol přišel 16. července 1945 v podobě pokusného jaderného výbuchu v Bílé poušti (White Sands) v americkém Novém Mexiku. Vzhledem k tomu, že dlouholetý výzkum v laboratořích novomexického Los Alamos, v jehož čele stál teoretický fyzik J. Robert Oppenheimer (1904–1967), zjevně uspěl, přišel hned vzápětí vrchol druhý – svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki 6., respektive 9. srpna téhož roku, které výrazně napomohlo rychlé porážce císařského Japonska a ukončení války (2. září 1945). Prakticky okamžitě nebylo pochyb o tom, že svět vstoupil do nové epochy, do tzv. „jaderného věku“.
Pro další vývoj ve světě bylo naprosto zásadní, že americký jaderný monopol trval mnohem kratší dobu, než v Bílém domě předpokládali. Již 29. srpna 1949 vyzkoušeli jadernou bombu úspěšně také Sověti (mimo jiné díky vynikajícím výsledkům své špionáže v USA a v Británii), takže začal, řečeno s historikem Vladimírem Nálevkou, „čas oboustranného strachu“. Právě od tohoto okamžiku funguje ve světové politice tzv. „jaderné odstrašení“, tj. faktická jistota všech velmocí, že pokud se jim v případném konfliktu nepodaří zničit nepřítele prvním jaderným úderem, dojde k odvetě, jež bude mít podobně smrtící účinek. Tento efekt fungoval nejen v době studené války, zejména v jejích nejvyhrocenějších okamžicích – korejská válka (1950–1953), karibská či kubánská raketová krize (1962), jomkipurská válka (1973), ale i dnes.
Ve Spojených státech měl sovětský úspěch z léta 1949 silnou odezvu, a to jak „psychologickou“ (obavy velké části společnosti ze sovětského útoku a z jaderné války), tak politicko-vojenskou. Americká vláda v čele s prezidentem Harrym S. Trumanem (v úřadu v letech 1945–1953) reagovala na nastalou situaci po prostudování šestašedesátistránkového dokumentu Národní bezpečnostní rady (National Security Council; NSC), jenž vešel ve známost jako NSC 68 (celý název United States Objectives and Programs for National Security), jejž připravily ministerstvo zahraničí a ministerstvo obrany a jenž byl prezidentu Trumanovi představen 7. dubna 1950. Důležitou roli hrála rovněž doporučení historika a diplomata George F. Kennana (1904–2005), jednoho z hlavních „advokátů“ politiky „zadržování komunismu“ (Containment of Communism) a jednoho z klíčových amerických bezpečnostních analytiků od časů prezidenta Franklina D. Roosevelta (1933–1945) až po léta vlády prezidenta Lyndona B. Johnsona (1963–1969) známých jako tzv. Wise Men.
V první polovině padesátých let, tj. v čase korejské války (19503–1953), jaderné soupeření mezi oběma supervelmocemi dále zesílilo. Výsledkem mimořádného intelektuálního úsilí a obrovského množství finančních prostředků byl úspěšný test americké vodíkové pumy (s názvem Ivy Mike či „bomba Edwarda Tellera“ [1908–2003], jenž měl rozhodující podíl na jejím vývoji) 1. prosince 1952. Sověti přirozeně nemohli zůstat pozadu, jejich vrcholným výsledkem v této oblasti studenoválečnického soupeření byla úspěšná zkouška nejsilnější jaderné zbraně v dějinách, termonukleární pumy zvané Car-bomba, 30. října 1961.
To už ale byla v řadě ohledů jiná doba než ta opravdu „horká“ léta studené války, o nichž byla řeč v úvodu článku. V první řadě šlo o to, že se tzv. „jaderný klub“ rozšířil o Velkou Británii, která atomovou bombu (výsledek projektu Operation Hurricane) poprvé s úspěchem vyzkoušela 3. října 1952 při západním pobřeží Austrálie, a posléze i o Francii, kterou fakt, že ji jako třetí v pořadí předstihl tradiční rival, Britové, téměř traumatizoval. Úspěch ze 13. února 1960, realizovaný v Saharské poušti v jihofrancouzském Alžírsku, proto pozvedl pošramocené národní sebevědomí Paříže (tím spíš, že přišel v době pro mnoho Francouzů „trpké dekolonizace“ impéria v Indočíně a právě v severní Africe) a poskytl jí na čas, v de gaulleovské éře (1958–1969), (smutnou) iluzi o tom, že patří nadále mezi ty „opravdu velké“.
