Německo, ať už bylo v historii 20. a 21. století jakékoli, bylo vždy, svým způsobem, osudem Evropy. Však si jeho dějiny připomeňme: klíčový podíl na vzniku první světové války, nástup nacismu, rozpoutání druhé světové války, holokaust, pád tzv. třetí říše a jeho důsledky, poválečné zmrtvýchvstání ve dvojí podobě, jednak jako „zdařilá demokracie“ Spolkové republiky, jednak jako ohavný sovětský satelit jménem Německá demokratická republika, triumfální návrat SRN do rodící se jednotné Evropy, v níž se stala silnější a důležitější částí tzv. „francouzsko-německého motoru“, znovusjednocení země, získání dominantního postavení na kontinentě, nemilosrdné prosazování vlastních zájmů a nyní, v posledních měsících a týdnech, země s progresivistickou rudozelenou vládou, lavírující v přístupu k ruské agresi na Ukrajině.
Ponecháme-li stranou běsy první poloviny 20. století, vrcholící „peklem holokaustu“, jež měli nacisté na svědomí a jež jsem zmínil výše, a soustředíme-li se na to, jakým vývojem prošlo Německo po druhé světové válce, nemůžeme než dojít k závěru, že jeho resuscitace v podobě Spolkové republiky patří k nejpozoruhodnějším příběhům moderních světových dějin vůbec. Jeden úhel pohledu za všechny: Zatímco miliony obyvatel v zemích vítězů války, mezi něž patřily Sovětský svaz, Československo či Polsko a další státy, živořily v první polovině padesátých let v duchovní i materiální bídě pozdního stalinismu a raného post-stalinismu, SRN a s ní velká část „historického Německa“ se díky velkorysé pomoci v rámci Marshallova plánu a velkorysého přístupu Spojených států obecně rychle probouzela do „nového věku“ – tzv. Erhardův hospodářský zázrak běžel v té době již „na plné obrátky“. Ti, kteří přijeli do Západního Německa, jak se tehdy SRN říkalo, zpoza „železné opony“, nemohli uvěřit tomu, jak se země z ruin, zmaru a bezútěšnosti, v nichž se nacházela na jaře a v létě 1945, pozved(al)a k nové prosperitě, bohatství a, poněkud pozvolněji, i k politické sebedůvěře.
Na vzestupu země měl velký podíl nejen ministr hospodářství, již uvedený Ludwig Erhard, ale především první kancléř Spolkové republiky Konrad Adenauer (ve funkci v letech 1949–1963). Tento přísný katolík, právník a ekonom z Kolína nad Rýnem, v jehož čele stál v letech 1917–1933 a znovu krátce po válce jako starosta, přečkal v ústraní léta nacistické hrůzovlády (byť se ani on nevyhnul vězení) a po vzniku SRN usiloval jako její první muž ze všech sil o to, aby byla co nejrychleji a co nejpevněji „ukotvena“ na demokratickém Západě. Podpis a ratifikace tzv. pařížských dohod, jež znamenaly, pouhých deset let po válce, obnovení suverenity Západního Německa a jeho vstup do Severoatlantické aliance (1954–1955), byl Adenauerovým triumfem, stejně jako to, že SRN byla, spolu s Francií, zemí, která stanula v čele procesu evropské integrace (Evropské společenství uhlí a oceli, EHS a Euratom).
Politické partnerství a osobní přátelství „starého kancléře“ s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem na přelomu padesátých a šedesátých let pak vedlo k upevnění pozice Spolkové republiky coby evropského „integračního motoru“. Když v roce 1963 předával Adenauer kancléřství svému „přirozenému nástupci Erhardovi“, bylo jeho fascinující životní dílo – demokratizace země a její návrat mezi evropské mocnosti – fakticky hotovo. Bezmála osmdesátiletý státník mohl být spokojen: Necelých (a hlavně pouhých) dvacet let po pádu hitlerovského režimu se SRN těšila všeobecné úctě a respektu, a navíc stále více udávala směr, jakým se bude ubírat celý evropský Západ.
Pokud jde o zahraniční politiku Spolkové republiky, o niž jde v tomto textu především, po relativně krátkých kancléřstvích Ludwiga Erharda (1963–1966) a Kurta Georga Kiesingera (1966–1969) se o nástup „nového kurzu“ zasadil především sociální demokrat Willy Brandt (1969–1974). Brandtova „východní politika“ (Ostpolitik) znamenala nejen „převrat svého druhu“ v poválečném zahraničněpolitickém směřování země; byla i začátkem dlouhodobého kurzu, jehož se Bonn a později, po sjednocení, Berlín drží vlastně až do současnosti, kdy se další sociálnědemokratický šéf vlády, Hamburčan Olaf Scholz, snaží zůstat věrný zásadám Ostpolitik, třebaže si uvědomuje, že to Putinova agrese na Ukrajině činí (alespoň dočasně) ne-li přímo nemožným, pak alespoň velmi nesnadným.
Vraťme se ale zpátky k Brandtovi. Cílem jeho Ostpolitik byla jak normalizace vztahů se státy východního bloku v čele se Sovětským svazem, včetně komunistické NDR, tak snaha o oboustranně efektivní spolupráci, jež se podle něj mohla v pozitivním smyslu projevit i ve vnitřní politice „východoevropských zemí“ („změna díky sblížení [a spolupráci]“; Wandel durch Annäherung). Podle četných kritiků však byla tato politika, která v zásadě pokračovala i za Brandtova nástupce Helmuta Schmidta (1974–1982), vůči komunistickému Východu příliš měkká a ve svých důsledcích de facto legitimizovala/(spolu)umožňovala jejich – po většinu sedmdesátých let – relativně poklidnou existenci. Navzdory této kritice ale v Ostpolitik fakticky vzato pokračoval nejen Gerhard Schröder (1998–2005), nýbrž i Angela Merkelová (2005–2021), v zásadě bez ohledu na to, jakými změnami Sovětský svaz, respektive postsovětské Rusko procházely a procházejí a co dělají.
