RECENZE | Každý, kdo si koupil knížku oblíbeného sportovního komentátora Jaromíra Bosáka „Zápasy, které změnily můj život. Poločas první, 1974–2004“, tak nepochybně učinil, aby si zavzpomínal na velké fotbalové mače a na své oblíbené fotbalové hrdiny. Stejně jako já byl ale zřejmě překvapen – rozsáhlá publikace zdaleka není jenom o kopané, jak se v Česku občas říká. Je to také místy sentimentální, místy realistické a místy docela drsné ohlédnutí za třiceti lety našich životů na rozhraní dvou světů – toho tzv. reálně socialistického za železnou oponou a toho současného, svobodného kapitalistického. A navíc je to, popravdě řečeno, počtení jedna radost.
Hned na úvod je třeba říci, že Jaromír Bosák, ročník 1965 (tedy stejně jako já), má na co vzpomínat. Jeho život, rozdělený, jak jsem už naznačil, do dvou životních etap – před rokem 1989 a po něm – byl a je věru pestrý, počínaje dětstvím a mládím v Husákovsky znormalizovaném maloměstě i v Praze, přes divoké, ale báječně svobodné devadesátky, až po šéfredaktorské časy v České televizi na přelomu milénia.
Aby nedošlo k nedorozumění, raději hned v úvodu upozorňuji na to, že Bosákova kniha je generační výpovědí, takže si nejsem úplně jistý, zda ji budou číst se stejným pochopením i ti, kterým je méně než pětatřicet, čtyřicet let, a to nejen proto, že neviděli mnohé z osudových zápasů, o nichž píše, ale také protože je více či méně minul i dobový kontext.
A teď už k věci! Pro mě osobně je celkem příznačné, že hned druhý z pětačtyřiceti mačů, o kterých Bosák píše, patří i mezi moje osudová utkání – finále světového šampionátu v roce 1974 mezi domácími Západními Němci (jak se jim tedy říkalo) a „létajícími Holanďany“ (jak byli nazývaní Nizozemci praktikující úchvatný totální fotbal).
Zatímco on ho sledoval na černobílé Oravě v obýváku panelákového bytu ve Františkových lázních, já jsem se na Franze Beckenbauera, Johana Cruyffa a spol. díval spolu s tátou na malé přenosné, samozřejmě také černobílé televizce na chalupě u babičky, pár kilometrů od rodného Jičína. Tam jsem jako kluk trávil každé léto, a to tak, že jsem se doma nasnídal, vzápětí utíkal za místními kamarády, z pohledu mé maminky-učitelky trochu grázlíky, v poledne se přihnal zhltnout oběd a ihned opět vypadl, aby mě rodiče a prarodiče viděli znovu až u co nejpozdější možné večeře… Musím se přiznat, že představa, že by mi takto zmizel prakticky na celý dlouhý den z očí můj sedmiletý syn, u mě vyvolává mrákoty, a to jsem, myslím, všechno jenom ne úzkostlivý otec.
Proč o tom píšu? Nejspíš proto, že, upřímně řečeno, vlastně nevím, jestli se od té doby opravdu tak moc změnily doba a životní styl, anebo je to dané jenom tím, že žijeme na rozdíl od tehdejších časů v Praze a na „chalupu“ jezdíme do Liberce. A to do venkovského domu s velkou zahradou pod Ještědem, kde žije maminka mojí ženy; nemám ale ten pocit, můj syn je totiž i tam pod téměř nestálou kontrolou, aniž bychom si to uměli, on i my dospěláci, představit jinak…
Tímto pokusem o srovnání nechci ani v náznaku říct, že jsme tehdy, v první polovině sedmdesátých let minulého století, žili nějaké idylické zlaté časy, zatímco dnes, na počátku dvacátých let nového století, to stojí za houby. Vůbec ne, každý soudný člověk ostatně ví, jak blbé to tenkrát skoro ve všech ohledech bylo, jen prostě konstatuji, že mezi mým dětstvím v létě a prázdninami mého syna není rozdíl několika desetiletí, nýbrž světelných let, tak moc se časy změnily. A právě o tom Jaromír Bosák, možná docela mimoděk, v prvních kapitolách své knížky, moc hezky píše.
