KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Kdyby to nebylo tak vážné a smutné, bylo by to vlastně legrační. V poslední době a v posledních dvou letech zvlášť dával Západ, zejména anglosaský Západ, v Evropě – kromě „Bruselu“ – především Velká Británie, politickým reprezentacím ze zemí střední a východní Evropy a také jejich sportovcům a sportovním fanouškům opakované „lekce z dobrého chování“, obviňoval je z rasismu, nacionalismu, nedostatku tolerance vůči LGBT+ komunitě atd. V průběhu před pár dny skončeného fotbalového mistrovství Evropy se nicméně ukázalo, že nemalá část Britů je ještě rasističtější než ti, které se politikové zpoza kanálu La Manche snažili a snaží „vychovávat“. A co teď s tím, že?
O čem je řeč, soudím, vědí i ti, kteří se o fotbal příliš nezajímají – titulkům tištěných médií, headlinům televizních a rozhlasových zpráv, zpravodajským a názorovým serverům a vzkazům ze sociálních sítí totiž nebylo možné uniknout. Jejich zprávy byly primárně o řádění ostrovních rowdies před zápasem ve Wembley (na který část z nich pronikla bez vstupenek) i po něm a také ve vnitřním Londýně, kde po nich zůstaly značné škody. Ještě větší pobouření vyvolala skutečnost, že mnoho anglických fotbalových fandů po prohraném finále s Itálií zaútočilo odpornými rasistickými urážkami na vlastní reprezentanty tmavé pleti, kteří neproměnili pokutové kopy; hlavně Rashford, Saka a Sancho museli čelit takové míře rasové nenávisti, že to přimělo k ostré reakci vedení reprezentačního týmu a anglickou fotbalovou federaci i premiéra Borise Johnsona a další politiky, společenské celebrity atd.
Když jsem v pondělí ráno procházel reakce „zbytku světa“ na výše zmíněné události, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je nemalá část fotbalových funkcionářů a fanoušků mimo Anglii kvitovala jak s logickým rozhořčením, tak s jistým nepřiznaným pobavením a zadostiučiněním. Téměř jistě tomu tak bylo v Maďarsku, které si Západ – země Evropské unie, Velká Británie a před pár dny i Evropská fotbalová federace (UEFA) – bere poměrně často, aniž bych teď chtěl řešit, zda oprávněně či nikoli, tak říkajíc „na paškál“. Kromě tvrdých až výhružných slov na adresu premiéra Viktora Orbána kvůli zákonu, jenž podle Bruselu, Berlína, Paříže, Londýna atd. šikanuje LGBT+ komunitu, udělila již zmíněná UEFA Maďarům kvůli rasistickým a homofobním pokřikům a transparentům v průběhu mistroství Evropy pokutu sto tisíc eur a k tomu jim na dva zápasy zavřela stadion, o dvouleté podmínce nemluvě. V Maďarsku se proti tomu zdvihla silná vlna odporu. Ministr zahraničí Péter Szijjártó z vládní strany Fidesz to označil za „zbabělost a podjatost na základě výpovědí několika jednotlivců“ a přirovnal to k „jednání komunistického režimu“. UEFA na jeho slova, jak má ve zvyku, oficiálně nereagovala a verdikt měnit nebude. S o to větším napětím se proto čeká, jak se vyjádří k tomu, co s v noci z neděle na pondělí odehrálo na Ostrovech.
I já jsem na reakci evropských fotbalových bossů velmi zvědav. Kdyby se totiž něco podobného stalo v Budapešti nebo v Praze, zavřeli by tamní stadióny na deset let a pokuta by dosáhla výše, na kterou by si maďarská či česká fotbalová asociace musely půjčit u Rothschildů. Poprask, jaký by kolem toho spustila západní, na prvním místě britská média, by byl nepochybně ještě větší než ten, který následoval po zmíněné londýnské noci. Jaký bude verdikt v případě „prohřešku“ země, jež „fotbal dala světu“ a jež usiluje o pořádání světového šampionátu (společně s Irskem) v roce 2030, teprve uvidíme. Funkcionáři UEFA, doufám, chápou, že hrají o svoji už tak notně pošramocenou pověst a – svým způsobem – i o pověst a budoucnost nejoblíbenějšího kolektivního sportu na světě, fotbalu.
