KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Slova Miloše Zemana, který se v závěru uplynulého roku ostře postavil proti ruské interpretaci historie ze strany tamního ministerstva zahraničí, jsou pro někoho možná malým šokem. Prezident v reakci na prohlášení ruské diplomacie k srpnu 1968 oznámil, že zvažuje, že nepojede do Moskvy na oslavy 75 let od konce druhé světové války. Jak tuto roztržku číst a jaké motivy se za ní schovávají?
Základním momentem vztahu Ruska k Česku je fakt, že na nás jeho současná elita nazírá jako na prostor geopolitického boje, a to hlavně s USA. Ani Evropská unie v tomto není brána příliš vážně, spíše jen někteří její členové, jmenovitě Německo. Názory českého politika – a to včetně prezidenta – Rusko zajímají jen dokud jsou pro ně nějak využitelné. A i poté si Moskva vybírá, co se jí zrovna hodí. Když tedy Zeman v roce 2017 mluvil o příslušnosti Krymu k Rusku jako o fait accompli (tedy jako o hotové věci, kterou už sotva něco změní), ruská oficiální média to s nadšením opakovala. Nijak výrazněji už ale nerozepisovala, že se prezident zároveň zmínil o anexi, tedy o nezákonném obsazení daného území. Zeman byl nehledě na to vynášen do nebes jako největší přítel Ruska. Jeho účast na oslavách sedmdesáti let od konce Velké vlastenecké války, byť se rozumně vyhnul účasti na vojenské přehlídce, také neušla pozornosti tamních médií…
