Mediální ozvěny návštěvy čínského vůdce Si Ťin-pchinga v Moskvě ještě neodezněly. Komentáře z velké většiny spadají do dvou kategorií: podle jedné Rusko definitivně upadlo do vazalské závislosti na Číně. Podle druhé na východě vzniklo silné strategické protizápadní spojenectví. Realita je jako obvykle výrazně složitější.
Troufám si tvrdit, že mezi Čínou a Ruskem nevznikla a ani nevznikne žádná hluboká aliance nebo kvazifeudální vztah, ačkoliv i pro mě je velmi lákavé po druhé mediální zkratce sáhnout.
V současnosti se mezi oběma státy jedná především o nerovné hospodářské partnerství a příležitostnou politickou spolupráci, podmíněnou společným odporem k dominanci Západu, což má ale ke skutečnému spojenectví nebo vazalství velmi daleko.
Pán a otrok?
Oficiální rétorika sama napoví mnohé. Zatímco loni na začátku února se ještě jednalo o přátelství mezi oběma zeměmi, které „nemá hranice a ve vzájemné spolupráci neexistují zakázané zóny“, což je něco, co se Kreml snaží znovu a znovu vyzdvihovat, na konci března 2023 bylo setkání okomentováno o poznání chladněji: „Přátelství mezi oběma národy má pevné základy a mnohostranná spolupráce mezi oběma státy má velmi široké perspektivy“.
Přeloženo do češtiny: navenek vřelé přátelství je v soukromí chladnokrevným transakčním vztahem mezi zeměmi, které mají blíže k rivalitě a které pojí jenom vize společného nepřítele, nikoliv sdílená vize světa budoucnosti.
Putin chtěl před summitem od Číny tři věci:
- dohodu o projektu Power of Siberia 2
- zbrojní dodávky
- velkorysé půjčky
Nedostal ani jedno. Čínský vůdce nabídl laskavá slova podpory směrem k Putinovi osobně a vyjádřil přesvědčení, že se mu jistě podaří obhájit mandát ve volbách příští rok, zatímco Putin sám ještě ani neoznámil kandidaturu. To není diplomaticky úplné nic, zvláště s ohledem na to, že se tak stalo pouhých pár dní potom, co na něj Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal široce medializovaný zatykač.
