KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Neomarxismus není výmysl ke strašení dětí. Reálně existuje v mnoha podobách a snaží se řídit naše životy, brát nám svobodu, šířit zlobu. Paradoxně však právě ti, kteří tento termín nadužívají a častují jím všechny, které nemají rádi, jsou sami vlastně neomarxisté. Protože v sobě živí to, co z marxismu po sto padesáti letech zbylo: třídní nenávist. Vedle rudých a zelených tak máme i hnědé marxisty.
Marx ovlivnil myšlení mnoha lidí s velmi různorodým zázemím i odlišnými konkrétními ideologiemi. Jednu věc však mají všechny formy marxismu společnou: snahu stavět lidi proti sobě, vytvářet mezi nimi nepřekročitelné příkopy, segregovat je do nepřátelských tříd, přirozené společenské konflikty líčit jako nesmiřitelné a následně se snažit svrhnout „utlačovatelskou elitu“. Neomarxista se tedy pozná toho, že se na určitém problému snaží „štípnout“ společnost. Problém je pokaždé jiný, podstata neomarxistova myšlení stejná.
Pro (neo)marxistu je typická právě ta nesmiřitelnost, fatalismus, extremismus, absolutismus v hodnocení významu problému, který si zvolil. Přičemž ten je pro něj nakonec jen pákou, jak změnit režim a svrhnout vládnoucí třídu. O tom, kdo je neomarxista, nerozhoduje typ problému, ale způsob jeho uchopení. Socialisté se snažili zlepšit postavení dělníků v rámci demokracie a kapitalismu. Marxisté (komunisté) chtěli změnit režim a urvat moc. Takto i dnes můžeme odlišit aktivisty za určitou myšlenku od neomarxistů.
