KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Roger Scruton patřil k mým „šťastným setkáním“. K těm několika důležitým lidem, kteří mi na počátku 90. let pomohli zorientovat se ve světě nově nabyté svobody, demokracie, idejí a „myšlenek, které mají důsledky“. Nebylo mu zatěžko přijít do bezvýznamné redakce v malé středoevropské zemi a bavit se s několika novinářskými začátečníky. Nenápadný, skromný, silný v obsahu, ne v gestech.
Ostatně, Roger Scruton se naší zemi a regionu věnoval dlouhodobě. Poprvé k nám zavítal už v roce 1979 a boj za svobodu pro zotročené občany komunistických zemí bral jako své poslání. Při loňském přebírání Stříbrné pamětní medaile Senátu mu jako rodilému mluvčímu světového jazyka číslo jedna (opět) nebylo zatěžko pronést projev v češtině. Rovněž patřil k těm toryům, kteří vždy cítili sounáležitost s kontinentem a i v této řeči zalitoval brexitu.
Dodnes si pamatuji tu kancelář v Českém deníku (kde ještě nedávno sídlila komunistická Svoboda) a rozcuchaného muže s vážnou soustředěnu tváří v tvídovém saku se záplatami na loktech, který jako by se právě zvedl od katedry v Cambridge. Tehdy, před 28 lety, jsem měl velmi mlhavé povědomí o politické filosofii. Spíše žádné. I díky siru Rogerovi jsem si mohl vůbec začít uvědomovat, kam vlastně patřím.
