Od dob covidu je Čína na mezinárodní scéně mnohem agresivnější a asertivnější, což vidíme ve všech směrech. Nejen ve vztahu k Západu a státům v regionu, ale také ve vztahu ke svým papírovým spojencům, jako je Rusko. Čína zjevně cítí, že nastal její čas. Nebo že minimálně nastává, a to se projevuje silnou nacionalizací čínské politiky – samozřejmě spolu s ústřední rolí „národního obrození“ ve strategii komunistické strany legitimizovat svoji moc.
Století ponížení
Komunistická vláda v Číně ze zjevných důvodů usilovně pracuje na tom, aby si každý Číňan byl vědom toho, že během tzv. století národního ponížení (1839 – 1949), kdy Čína neměla jednotnou a silnou centrální vládu, vnutily predátorské imperiální mocnosti Číně řadu nevýhodných smluv a využily tak úpadku pozdní dynastie Čching a chaosu rané republiky, aby Čínu obraly o výnosný obchod, část území nebo jí mimo jiné vnutily britské opium.
Jednou z těchto predátorských mocností bylo také carské Rusko, které se v polovině 19. století zmocnilo čínského území dvěma „nerovnými smlouvami“, které si na upadajícím impériu vynutilo. Toto ztracené území zahrnovalo jak turkické oblasti na západě Číny, tak Vnější Mandžusko na východě, které dnes zahrnuje klíčová města Ruské federace, jako jsou Chabarovsk a Vladivostok. Ten byl původně založen Číňany kolem roku 600 n. l. a dodnes si uchovává významnou čínskou menšinu.
Důvodem záboru tohoto území byla ruská touha z období Kateřiny Veliké stát se významnou pacifickou mocností, k čemuž byl třeba dobře umístěný pacifický přístav. Naděje na významnou roli v Pacifiku sice zadupala do země ponižující porážka od Japonska v roce 1905 ve válce, ve které se bojovalo převážně právě o čínská území a vliv v Koreji, Vnější Mandžusko však Rusku zůstalo dodnes.
Čínská vládní média, pro které je jinak vybuzování patriotických nálad a napadání Západu za koloniální minulost smyslem existence, se tématu čínských území zabraných Ruskem vyhýbají. Přesto se nacionalistické emoce na čínských sociálních sítích a blozích na toto téma občas vzbouří, až musí zasahovat čínská cenzura.
K tomu došlo naposledy koncem března, kdy atmosféru mezi nacionalisticky orientovanými blogery rozvířil edikt ministerstva pro přírodní zdroje, které požaduje, aby byla na mapách tato historicky čínská města, nacházející se nyní v Rusku, vyobrazována s jejích čínskými jmény, v případě např. Vladivostoku tedy Haišenwai.
Číně se na přelomu 20. a 21. století podařilo to, v čem Rusko selhalo ve století devatenáctém – stala se pacifickým námořním obchodním gigantem. A jak čínští nacionalisté upozorňují, Čína by mohla těžit z přímého přístupu Vladivostoku k Japonskému moři, a navíc by konečně napravila historickou křivdu.
Šance, že by čínské vedení v současnosti uvažovalo o pokusu získat zpět území ztracená vůči carskému Rusku, je velmi malá, ale mizérie ruské armády a ekonomická slabost Ruska mohla vést minimálně k oprášení starých úvah o scénářích a okolnostech, za nichž by se mohlo pokusit o znovuzískání těchto území. Ostatně podobné plánování patří k běžným úkolům všech větších armád a někde v Pentagonu jistě leží i plány na obsazení Kanady, což ale samo o sobě nic neznamená.
Číně konflikt s Ruskem nemá mnoho co přinést. Bez Vnějšího Mandžuska se objede a vše, co od Ruska potřebuje, si od něj může velmi výhodně koupit. Ať jsou to paliva, stavební dřevo, kovy, pšenice nebo jiné komodity. Ceny jsou nyní pro Čínu kvůli ruské politické izolaci více než příjemné, a i kdyby nebyly, pořád by tyto čínské potřeby bylo výrazně levnější naplnit obchodem než vedením války s koneckonců stále ještě pořád jadernou velmocí.
A pokud k sobě budou v Pekingu upřímní, jedním z hlavních důvodů, proč si Rusko udržuje tak masivní jadernou sílu, tedy kromě prestiže velmocenského statusu nebo křesla v Radě bezpečnosti OSN a tak dále, není NATO, ale jeho poměrně nebránitelná hranice s Čínou.
Jak již bylo zmíněno, cenzura nedovoluje antiruským vášním nabrat většího rozměru, ale tato epizoda poukazuje na fakt, že pod pozlátkem sladkých slov, které si čínský a ruský vůdce v posledních letech vyměňují, se skrývá historická rivalita. O tom jsme už psali v minulém komentáři, dnes se však zaměříme na méně známý fakt, a totiž jak hluboká tato rivalita ve skutečnosti je a že její dynamika se neomezuje na tyto dva aktéry, ale probíhá v trojúhelníku se Spojenými státy.
