Od ruského útoku na Ukrajinu uběhl rok. Všechno, co platilo do 24. února 2022, je dnes zcela jinak. Začala, bez nadsázky, nová éra evropských a zčásti i světových dějin, návrat zpátky je zhola nemožný. Největší evropská válka od roku 1945 otřásla nejen „kontinentálním pořádkem“, politickou stabilitou Evropy a zavedenými vztahy mezi jednotlivými státy, včetně hlavního garanta (západo)evropské bezpečnosti, Spojených států amerických, ale i životy mnoha „obyčejných Evropanů“, Českou republiku nevyjímaje. Cílem tohoto textu je podívat se, alespoň ve stručnosti, s nezbytným zjednodušením a možná i trochu provokativně, na to, jak v této válce a v souvislosti s ní obstáli zejména evropští, ale zčásti i světoví lídři, konkrétně americký prezident. Tak pojďme na to.
B jako Biden
Začněme, vzhledem k jeho návštěvě Kyjeva aktuálně, právě americkým prezidentem. Joe Biden je bezesporu starý, unavený muž. Přezdívka „ospalý Joe“ (Sleepy Joe), kterou mu v předvolební kampani na podzim 2020 přiřkl Donald Trump, je v mnoha ohledech velmi trefná, stejně jako četné analýzy, které jej donedávna označovaly za jednoho z nejslabších vládců Bílého domu od roku 1945.
Jenže! Překvapivá faktická „neprohra“ v loňských podzimních midterms, a hlavně odhodlání stát za napadenou Ukrajinou, jež vrcholilo výše zmíněnou návštěvou Kyjeva před pár dny, nutí i ty, kteří jsou všechno, jenom ne Bidenovými obdivovateli, k alespoň dílčí korekci náhledu na něj. Každý, kdo se zajímá o politiku, dobře ví, jak složitá operace „Biden v Kyjevě“ musela být, kolik vlivných a mocných lidí od ní prezidenta nepochybně odrazovalo, a jak veliká rizika s sebou – všem bezpečnostním opatřením i údajným ruským garancím (o nichž si osobně myslím svoje) navzdory – nesla.
Biden ji přesto podstoupil, neboť si, mimo jiné, opakuji, mimo jiné, uvědomoval, jak veliké symbolické gesto to je (o tom, že i ta nejvyšší politika je také o symbolech a poselstvích, se, doufám, nemusíme přesvědčovat). S vědomím všech historických souvislostí a se zcela chladnou hlavou si troufnu říct, že se na Bidenovu „návštěvu“ Kyjeva bude jednou pohlížet jako na Kennedyho a Reaganovy proslovy v Západním Berlíně, a že kdyby po Bidenovi nezbylo ve světové politice nic víc než toto, nebylo by to nakonec, vzhledem k „nulovému očekávání“, vůbec málo.
J jako Johnson
Bývalý britský premiér Boris Johnson nepochybně byl a stále je velký, jakkoli v mnoha ohledech kontroverzní politik naší hektické „postmoderní doby“. V souvislosti s válkou na Ukrajině tuto velikost prokázal hned několikrát.
Za prvé, když jako jeden z prvních světových lídrů jednoznačně, po „johnsonovsku“ razantně, pojmenoval, co je putinovské Rusko zač; za druhé, když ani vteřinu neváhal s vojenskou podporou Ukrajiny ze strany Velké Británie, jakkoli má tato země, pokud jde o vojenské záležitosti, sama veliké problémy; za třetí, svojí návštěvou Kyjeva, během níž se demonstrativně procházel ve zdaleka ještě ne bezpečném městě s tamním prezidentem Zelenským.
Johnson samozřejmě nebyl prvním evropským politikem či, chcete-li, státníkem, který do Kyjeva přijel, o čemž ještě bude v mém textu řeč, ale byl „prvním z těch opravdu velkých“, což je věc, již mu Volodymyr Zelenskyj nikdy, v tom nejlepším slova smyslu, nezapomene. Výtky, že Johnson hrál v té době o vlastní politické přežití a o svoji budoucnost, jsou jistě pravdivé, ale pokud jde o meritum věci, zcela irelevantní. Podpora Ukrajiny proto bude patřit v Johnsonově „politickém nekrologu“ k těm nejcennějším položkám vůbec.
