KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Pátek přinesl další dramatický okamžik války na Ukrajině. Ráno hořelo v jaderné elektrárně v Záporoží. Dana Drábová, respektovaná předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a moje letitá kamarádka, komentovala ruské ostřelování tohoto objektu jediným výstižným slovem: „Zešíleli.“ Připočteme-li k tomu, že před několika dny ruský prezident Vladimir Putin a jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov hrozili Západu použitím jaderných zbraní a rozpoutáním třetí světové války, máme před očima tak temný obraz budoucnosti, jaký byl ještě zcela nedávno nemyslitelný. O první fázi třetí světové války (a o nutnosti „uvrhnout Rusko do doby kamenné“) mluvil, byť ve zcela opačném duchu než váleční zločinci Putin a Lavrov, i bývalý mistr světa v šachu Garri Kasparov. Snad ještě nikdy v dějinách nebyla apokalypsa tak blízko jako v těchto dnech.
Úplně výjimečná situace to ale není. Od srpna 1945, kdy Američané svrhli ve snaze ukončit co nejdříve druhou světovou válku atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki (a opravdu tak konec války notně přiblížili), nebyla jaderná konfrontace nijak daleko už několikrát.
Zatímco o vývoji atomových zbraní a o jaderném zbrojení a odzbrojení jsem už v poměrně obsáhlém textu nedávno psal, tentokrát se zaměřím na okamžiky, kdy bylo zničení lidské civilizace (relativně) blízko. Ve všech případech se jednalo o časy studené války (1945–1989/1991), tj. o „dobu oboustranného strachu“, jež se zrodila poté, co Sověti na sklonku srpna 1949 vyzkoušeli vlastní jadernou bombu a jež trvala až do poloviny osmdesátých let, kdy se do čela Sovětského svazu v důsledku složitého předchozího vývoje dostal Michail Sergejevič Gorbačov. Ten nebyl, na rozdíl od svých předchůdců, ochoten o jaderné válce uvažovat.
Korejská válka
Poprvé bylo použití jaderných zbraní „ve hře“ během korejské války, konkrétně v době, kdy se tento konflikt začal na přelomu let 1950 a 1951 vyvíjet pro spojence v čele s USA mimořádně špatně.
Důvod, proč Američané, konkrétně prezident Truman, nevydali patřičné rozkazy ani v okamžiku, kdy je severokorejská armáda (zásadním způsobem posílená o statisíce čínských „dobrovolníků“) hnala již podruhé na jih, za 38. rovnoběžku, byl jednoduchý. Šéf Bílého domu si uvědomoval, že jakkoli má jeho země v této oblasti drtivou převahu (John Lewis Gaddis ve své knize Studená válka uvádí, že Američané měli na konci roku 1950 celkem 369 akceschopných atomových bomb, zatímco Sověti neměli více než 5 takových pum „a i ty se sotva mohly co do spolehlivosti rovnat těm americkým“), jsou rizika i tak příliš velká. Jednalo se jednak o hledání správné odpovědi na dobře známé otázky „kam se to hodí“ a „co to vyvolá“, jednak o možnost rozšíření války do Evropy (po možném útoku sovětské konvenční armády) a o další nepředvídatelné souvislosti. Poté, co se spojeneckým jednotkám podařilo frontu stabilizovat, se situace naštěstí začala pozvolna uklidňovat, až se nakonec vyvinula v tzv. „opotřebovávací válku“, která pokračovala až do uzavření pchanmundžonského příměří v červenci 1953.
Mužem, který „zachránil svět“ před jadernou katastrofou, vyplývající z války, již rozpoutal v červnu 1950 se Stalinovým souhlasem severokorejský předák Kim Ir-sen, byl nepochybně prezident Truman, který se na přelomu let 1950 a 1951 zachoval stejně racionálně jako v létě 1945. Zatímco tehdy rozhodl o použití atomových zbraní proti Japonsku, o pět a půl roku později k tomu stejně prozíravě nesvolil. Jeho úvaha byla v obou případech správná. V tom prvním svým rozhodnutím zachránil statisíce amerických i japonských životů (ztráty, k nimž by došlo v případě dobývání hlavních japonských ostrovů, by mimo jakoukoli pochybnost násobně překonaly počet obětí z Hirošimy a Nagasaki), ve druhém případě obrovský počet lidí nezemřel právě proto, že prezident udržel chladnou hlavu.
