KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Vršící se spektakulární neúspěchy ruských ozbrojených sil (mezi které ovšem nelze řadit relativně spořádané stažení sil z pravého břehu Dnipra) na Ukrajině spustily vlnu více či méně senzacechtivých spekulací na téma, jestli je pozice Vladimira Putina v čele státu v ohrožení a kdo všechno by ho mohl potenciálně nahradit.
Na jednu stranu takové spekulace nejsou zcela nedůvodné, protože vojenský krach je u autoritativních režimů jedním z nejčastějších důvodů jejich pádu. Víceméně všechny velké evropské revoluce, a mnohé z těch menších, začaly vnitřním přepětím, vyvolaným válkou a neúspěchem v ní. Vzpomeňme například anglickou revoluci v roce 1688, francouzské revoluce včetně té velké, revoluční kvas v Německu po první světové válce nebo ruské revoluce v letech 1905 po ponižující porážce v rusko-japonské válce a samozřejmě zejména tu v roce 1917. Ruské ztráty v první světové válce zdiskreditovaly carskou vládu, podpořily dezerci v armádě a přechod části vojáků k bolševikům a učinily zranitelnost státu a neschopnost vlády nejen zcela očividnými, ale také neudržitelnými.
