KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Problémy s cenou a dodávkami energií probouzejí k životu úvahy o renesanci jaderné energetiky. Jádro by mělo být vzato na milost jako spolehlivý a prakticky bezemisní zdroj. Bezbřehé nadšení „atomhujerů“ ale neodpovídá možnostem, které dnes evropský (i český) průmysl v oblasti tak náročných staveb nabízí. V zemích, kde je problém postavit obyčejný tunel nebo dálnici, se budou nové reaktory stavět těžko.
Pro dopravní stavby i energetické zdroje platí, že samotná technologická vyspělost společnosti ani dostatek financí nejsou zárukou schopnosti rychle a kvalitně budovat novou infrastrukturu. Jak už dlouho připomíná předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, prakticky jedinou zemí na světě, která dnes dokáže do pěti let dokončit jaderný reaktor a nepřekročit rozpočet, je Čína. Všude jinde, včetně francouzského Flamanville a finského Olkiluota, se projekty výstavby nových jaderných bloků neúměrně zpožďují a prodražují.
Jen ve francouzském případě vrzostl rozpočet z původních 3,5 miliardy eur na trojnásobek s tím, že blok, jehož stavba započala už v roce 2007, bude dokončen nejdříve v roce 2023. Ve Finsku je to podobné. A do toho nyní přichází francouzský prezident Emmanuel Macron s prohlášením, že Francie se rozhodla vzhledem k situaci na energetickém trhu začít stavět další jaderné reaktory. A říká to stylem, jako kdyby šlo o jednoduchou instalaci solárních panelů na střechu Elysejského paláce. Tak snadné to bude.
S podobným sebevědomím se najednou probudila „jaderná lobby“ i v Česku a některých dalších zemích. Mezi mnohými českými politiky se stala věta „bez jádra se neobejdeme“ pomalu součástí pozdravu. Kdo nadšeně nevítá novou jadernou renesanci, je v tradičně „projaderném“ Česku politicky znemožněn.
Za penězi do Temelína
Jenže opravdu je to tak jednoduché? Pro odpověď, proč se dnes jaderné bloky stavějí snáze v totalitním režimu než na Západě, není třeba chodit až do Číny. Stačí si udělat krátký exkurz do posledních (předrevolučních) let dostavby českého Temelína. Jelikož jsem z Českých Budějovic, dobře si pamatuji rozdíly v platech mezi takzvanými temelíňáky (staviteli elektrárny) a běžnými řemeslníky.
Zatímco takový truhlář po vyučení měl v Českých Budějovicích v roce 1988 plat kolem 1500 korun, na 40 kilometrů vzdáleném Temelíně si mohl vydělat jako tesař třikrát více peněz. Jeřábníci, svářeči i betonáři brali i dvacetitisícové částky, tedy desetinásobek průměrného platu.
