Je to přesně týden, co do Prahy přijel kancléř Spolkové republiky Německo, sociální demokrat Olaf Scholz, aby tu jednal s českým premiérem Petrem Fialou o energetické krizi, jež trápí Evropu, a také o budoucnosti Evropské unie. Při této příležitosti pronesl v Karolinu projev, ve kterém nastínil svou vizi Unie na následující období a vyvolal tak značný poprask. Zatímco někteří politici i komentátoři měli pro Scholze jen slova chvály, jiní jej poměrně ostře kritizovali s tím, že Německo v posledním desetiletí – a v posledním roce zvlášť – ztratilo morální nárok na to vést EU; například vedoucí představitelé našich severních sousedů, Poláků, se tímto názorem netají již notnou dobu.
Ještě předtím, než se pustím do rozboru Scholzova projevu, si hned na začátku ujasněme některé věci, aby následně nedošlo k „nedorozumění“ a k mimoděčné či záměrné dezinterpretaci tohoto textu. Za prvé: mít za to, že dnešní Německo ztratilo morální nárok na vedení EU, ani v náznaku neznamená být proti evropské integraci. Za druhé: kritizovat v řadě ohledů ideologický background předchozí a hlavně současné německé vlády a její zahraniční politiku neznamená být protiněmecký. A za třetí: zastávat názor, že jedna z nejbližších, nejloajálnějších spolupracovnic bývalé německé kancléřky Angely Merkelové, nynější předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, není pro tuto funkci kompetentní, není znevažováním Komise, spíše naopak.
A teď už pojďme k tématu, které je ještě složitější, než se na první pohled zdá. Nejdříve se podívejme na pražský projev spolkového kancléře, na to, co vlastně v Karolinu řekl, a od toho budeme moci pokročit dále. Tak předně – jakkoli se nás nejen někteří němečtí, ale i čeští novináři snažili přesvědčit o tom, že se jednalo o zásadní, „velký“ projev, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Olaf Scholz mi naopak během jednání v Praze, mimo jiné i svým proslovem, tak trochu připomněl amerického prezidenta z filmu „Láska nebeská“ (Love Actually) režiséra Richarda Curtise z roku 2003, kde na úvod tiskové konference říká: „Dostali jsme to, co jsme chtěli/pro co jsme přijeli…“, tedy až na to, že si nejsem jistý, zda Scholz „dostal, respektive dostane, co chtěl“.
A co že to spolkový kancléř vlastně chtěl, respektive chce? Je to prosté: rozšíření Evropské unie a hlavně její institucionální reformy. „Tam, kde je dnes nutné rozhodovat jednomyslně,“ řekl Scholz, „však s každým dalším členským státem roste také riziko, že veto jedné jediné země zablokuje vůli všech ostatních členů. Kdo si myslí něco jiného, popírá evropskou realitu. Proto jsem navrhl, abychom v oblasti společné zahraniční politiky, ale také v jiných oblastech, například daňové politice, postupně přešli k rozhodování kvalifikovanou většinou… Naprosto chápu obavy především menších členských států… Pojďme proto společně hledat kompromisy. Dokázal bych si například představit, že s rozhodováním kvalifikovanou většinou začneme nejprve v oblastech, ve kterých je zcela klíčové, abychom mluvili jedním hlasem. Kupříkladu v oblasti sankční politiky nebo lidských práv…“
Handrkování s „prcky“
Tak, a je to! Přesně tohle přijel Olaf Scholz do Prahy Petru Fialovi jako premiérovi předsedající země EU a všem ostatním evropským politikům říct, všechno ostatní včetně snění o „evropské vodíkové síti“, abych vybral jeden příklad za všechny, bylo naprosto nepodstatné. Pokud jde o onu klíčovou věc, tedy „rozhodování kvalifikovanou většinou“, ne že by Scholz neměl v jistém slova smyslu pravdu. Hledání jednomyslného postoje v celé unii vždy bylo a je skutečně velmi, velmi strastiplné a někdy skoro nemožné. Přirozeně, že to omezuje akceschopnost EU, a to i v časech, kdy je jí nesmírně třeba, jako třeba v dnešních dnech, kdy Orbánovo Maďarsko vzhledem ke svému vztahu k Rusku efektivně blokovalo, blokuje a možná i bude blokovat některé více než žádoucí unijní kroky, však si za to také premiér Viktor Orbán vyslechl nejen od svých evropských kolegů „svoje“!
