Britští labouristé jsou už čtrnáctým rokem v opozici, což je pro politickou stranu, zejména v klasickém dvou-stranickém systému, téměř smrtelně dlouhá doba. V posledním roce se ale zdá, že se situace přece jen obrátila. Předvolební preference Labour Party se v jednom ze tří renomovaných průzkumů dokonce dotkly „magických“ padesáti procent, zatímco vládnoucí konzervativci jsou sotva na polovině. Jásot socialistů by ale byl předčasný. Jejich strana si ve zmíněných čtrnácti letech vedla tak mizerně a udělala tolik chyb, že je malým zázrakem, že vůbec jako relevantní politická síla přežila.
„Kde jsou ty časy…“, povzdechl si nedávno u piva ve Vršovicích můj kamarád z Londýna, „starý socan“, který si z mládí „dobře pamatuje“ nejen sedmdesátá léta, kdy jeho strana ve spojení s mocnými odbory vládla Británii (1974–1979) poté, co dvakrát v jednom roce porazila tehdejšího šéfa konzervativců Edwarda Heatha. Pamatuje si dobře i její kolaps, následná léta thatcherovské a majorovské dominance (1979–1997) i „blairovsko-brownovské resuscitace“ (1997–2010), po nichž už přišla jen „tma a jedna katastrofa za druhou“. Jejím ztělesněním se nejen pro něj stal Jeremy Corbyn, v současné době tak trochu černá ovce strany, ale také stále ještě guru části mladé britské levice.
Pokud jde o Tonyho Blaira, kamarád Tom nemůže, stejně jako většina britských labouristů, přijít nejúspěšnějšímu socialistickému politikovi všech dob a trojnásobnému premiérovi na jméno. Proč? Za prvé prý stranu zavedl „až příliš doprava“, za druhé, „až příliš poklonkoval Američanům“ (hlavně nenáviděnému Bushovi mladšímu) a, za třetí, se jimi nechal zavléct do „špinavé války“ na Středním východě, nemluvě o jeho morální zkaženosti, bezskrupulóznosti, zkorumpovanosti...
I Tom nicméně uznává, že – cituji! – „ten hajzl Blair“ na rozdíl od svých předchůdců i nástupců politiku „opravdu uměl“ a že léta 1997–2007, respektive 2007–2010 (kdy stál v čele strany a vlády jeho nástupce Gordon Brown) byla pro stranu „zlatými časy“.
Má pravdu, ten můj kamarád! V celých poválečných dějinách ostrovního státu nestál – snad s výjimkou konzervativců Winstona Churchilla (1951–1955), Margaret Thatcherové (1979–1990) a zčásti Borise Johnsona (2019–2022) – v čele kabinetu tak nadaný a charismatický politik jako Anthony „Tony“ Charles Lynton Blair; trojí vítězství ve volbách (z toho dvakrát, v letech 1997 a 2001 opravdu drtivé) o tom vypovídá více než jasně. Jenže! Způsob, jakým tento oxfordský právník Labour Party proměnil, jak ji – proti vůli velké části členské základny – zmodernizoval, což znamenalo, že nemilosrdně odstřihl od moci a od vlivu všechny „staré socany“, napojené na odborářské centrály a žijící mentálně v kolektivistických sedmdesátých letech minulého století, že ji přejmenoval na New Labour, učinil ji atraktivní pro střední vrstvy, pro malé i velké podnikatele a pro mladou generaci včetně prvovoličů a příslušníků přistěhovaleckých rodin včetně muslimů – tohle všechno mu nakonec vyneslo tolik nenávisti a nepřátel, že musel na jaře 2007, po deseti letech v Downing Street, rezignovat a předat vládu „korunnímu princi“ Gordonu Brownovi. A právě to byl začátek budoucích labouristických potíží.
