KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | O jedné věci není sporu: Severoatlantická aliance je nejúspěšnějším vojenským obranným spojenectvím v moderních dějinách. Důvodů je celá řada, jeden ale ční nad ostatními: alianci dodávají sílu a členským zemím zaručují bezpečí, faktickou nedotknutelnost, Spojené státy americké, jež navzdory vší kritice stále jsou nejsilnější vojenskou mocností světa. Česká republika má být USA, primárně její nedávno zesnulé ministryni zahraničí Madeleine Albrightové a jejímu šéfovi, prezidentu Billu Clintonovi, za co vděčná. Právě díky jejich vstřícnosti z konce devadesátých let minulého století se dnes, kdy pár set kilometrů od nás vede Rusko agresi proti Ukrajině, můžeme cítit v relativním bezpečí.
Vladimir Putin dal do pohybu celou řadu nečekaných procesů. Reakcí na jeho agresi je mimo jiné i zásadní posun, ke kterému se v Evropě schyluje: rozšíření NATO o další dva státy, navíc tradiční neutrály. Pokud se tak opravdu stane, přičemž není důvod domnívat se, že by tomu mělo něco (za)bránit, bude mít Rusko jako svého souseda další členský stát NATO. Při snaze rozšiřovat své panství na Západ a jihozápad tak ruský vládce inkasuje tvrdý úder na severu.
Finové a Švédové, kteří si léta pěstovali pečlivou neutralitu (první proto, že k tomu byli po druhé světové válce de facto donuceni Moskvou, a poté už této zdánlivě „bezpečné“ politice zůstali věrní, druzí proto, že se dlouhodobě necítili nikým ohrožováni a neutralita jim vyhovovala), teď, vyděšení ruským postupem proti Ukrajině, spěchají „do náruče Washingtonu“, jak se před několika dny vyjádřil jeden z ruských televizních komentátorů.
Za samotným vznikem aliance, podobně jako za jejím pravděpodobným rozšířením, stojí obavy z agresivního postupu tehdejšího komunistického Sovětského svazu. Ten vyšel vítězně z druhé světové války a jeho vůdce Stalin usiloval nejen o vytvoření jakéhosi „bezpečnostního pásma“ při západních hranicích SSSR (v obavách z možného opakování scénáře z jara 1941), ale i, bude-li to jen trochu možné, o expanzi dál na západ, do Německa a v ideálním případě až k Atlantiku a do Středomoří na jihu kontinentu. Jenže, americký prezident Harry S. Truman, který v dubnu 1945 nahradil v Bílém domě vůči Moskvě až zoufale vstřícného Franklina D. Roosevelta, nehodlal sovětský nástup či postup za žádných okolností tolerovat. Vyhlásil tzv. Trumanovu doktrínu, jež se brzy změnila v doktrínu zadržování komunismu, a současně rozhodl o americké politické, ekonomické a vojenské přítomnosti v Evropě. Třetím, vojenským „pilířem“ této přítomnosti byla právě Severoatlantická aliance. Její vznik na jaře 1949 se stal jedním z nejdůležitějších okamžiků poválečných dějin Evropy.
Když přednáším svým studentům o dějinách mezinárodních vztahů, neustále, už dlouhá léta jim opakuji: Všichni lidé na evropském Západě, včetně politiků, bez ohledu na svůj světonázor a stranickou příslušnost, by měli být Američanům vděční. Nejen že se zasloužili o osvobození jejich zemí od fašismu, ale navíc nad nimi, vzápětí, rozprostřeli pomyslný „jaderný deštník“, jenž je bezmála čtyřicet let chránil před možným útokem ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců a vůbec kdekoho. Všechna ta pohodová léta bezprecedentní prosperity (bez ohledu na dílčí problémy jako například ty, které způsobily tzv. ropné šoky v sedmdesátých letech), bezprecedentního růstu životní úrovně a více či méně kultivovaného rozvoje demokracie a demokratických institucí, k čemuž jsme zpoza železné opony, zavalení „rusáckým hnojem až po uši“, jak napsal můj oblíbený spisovatel, bezmocně vzhlíželi, byla možná jen proto, že Američané velkoryse garantovali to hlavní: bezpečí.
Píšu-li o „povinné“ vděčnosti vůči Spojeným státům (registrujete, doufám, ty uvozovky), jsem si vědom toho, že „soužití“ s dominantním spojencem a ochráncem nebylo vždycky jednoduché a přinášelo oběma stranám (které na tom měly, jedna jako druhá, svůj podíl) pořádný bolehlav. Zejména ve vztazích mezi Paříží a Washingtonem to nejednou „jiskřilo“ víc, než bylo zdrávo, což ve svém důsledku vedlo za vlády generála Charlese de Gaullea až k odchodu Francie z vojenských struktur NATO (1966). Vrátila se teprve když v Elysejském paláci sídlil Nicolas Sarkozy (2009). Navzdory všem těžkostem, pocitům křivdy a nevděku atd. ale aliance zůstávala pevnou hrází proti všem nebezpečím zvenku, a dokonce se i rozšiřovala.
