KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na Blízkém východě se znovu válčí. Teroristická organizace Hamás rozpoutala svým útokem proti Izraeli další kolo bezbřehého násilí, a navíc v takové míře, jakou současná mladá generace nepamatuje. Zároveň zahájila celosvětovou propagandu obhajující tyto zrůdné činy tak efektivně, že jim mnozí lidé v řadě zemí světa včetně těch evropských, Českou republiku nevyjímaje, podléhají a šíří jejich odporný, manipulativní narativ. Mír, jakého alespoň dočasně dosáhli světoví státníci na konci sedmdesátých let 20. století v americkém Camp Davidu, se dnes zdá být pouhou iluzí. Anebo ne? Pojďme se na to podívat podrobněji.
Dohody z Camp Davidu aneb Jak to tenkrát bylo
Výše uvedené dohody z Camp Davidu byly primárně výsledkem fascinující odvahy a práce několika mužů. Na prvním místě se jednalo o izraelského premiéra Menachema Begina (1913–1992, ve funkci v letech 1977–1983), mimo jiné zakladatele strany Likud současného předsedy vlády Benjamina Netanjahua.
Jeho hlavním, neobyčejně statečným partnerem byl egyptský prezident, nástupce plukovníka Násira v tomto úřadu, Anvar as-Sádát (1918–1981). Bez jeho odhodlání, přesvědčení a víry v to, že uzavření mírové smlouvy s Izraelem je jedinou cestou k možnému míru v této oblasti, v tomto neuralgickém bodu světových dějin, by k žádnému Camp Davidu nedošlo.
Třetím hráčem, respektive třetí stranou byli Američané, konkrétně demokratický prezident James „Jimmy“ Carter (* 1924; v úřadu v letech 1977–1981), jeho poradce pro národní bezpečnost Zbigniew K. Brzeziński (1928–2017, ve funkci v letech 1977–1981) a jeho předchůdce na tomto postu z časů vlády Richarda M. Nixona a Geralda R. Forda, a navíc bývalý státní tajemník (ministr zahraničí) Henry A. Kissinger (* 1923; ministrem zahraničí v letech 1973–1977, poradcem pro národní bezpečnost v letech 1969–1975).
Carterova administrativa je, řekl bych, že po právu, hodnocena jako nepříliš úspěšná, dohody z Camp Davidu ale představují výjimku, na kterou mohou být jejich aktéři pyšní.
Co za dohodami a následnou izraelsko-egyptskou smlouvou, podepsanou ve Washingtonu, v Bílém domě, v březnu 1979 na základě výše zmíněných rozhovorů z Camp Davidu, stálo?
V první řadě šlo o to, že si inteligentní, uvážlivý a pragmatický Sádát uvědomil, mimo jiné v důsledku již čtvrté válečné porážky (ve válce za nezávislost, v suezské válce, v šestidenní válce a naposledy v jomkipurské válce), že Izrael (s podporou USA) vojensky porazit nebude možné a že bude muset dojít k racionální, oboustranně přijatelné dohodě.
Izraelsko-egyptská smlouva byla v první řadě o ukončení válečného stavu, o vzájemném diplomatickém uznání a s tím souvisejícím stažení izraelských jednotek ze Sinajského poloostrova (kde byly dislokované od šestidenní války v roce 1967), nemluvě, například, o volném průjezdu izraelských lodí Suezským průplavem a podobně.
Kolosální úspěch z Camp Davidu (1978) a z Washingtonu (1979) byl samozřejmě „trnem v oku“ „nesmiřitelným“ na obou stranách, staré nenávisti zkrátka přetrvávaly. Zavraždění Sádáta muslimským radikálem v roce 1981 bylo svým způsobem logickým vyústěním nenávisti mnoha vlivných lidí vůči politikům a státníkům, kteří chtěli věci efektivně řešit, nikoli prodlužovat nekonečné „potoky krve“, jež jim vyhovovaly mocensky a také ekonomicky (nekonečné „secret money“, které končily a dodnes končí, nezřídka, na jejich soukromých účtech).
