KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Francie a Německo – země, které stály na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století u prvopočátků evropské integrace. V následujících desetiletích byly po právu označovány za „motor“ integračního projektu. Právě na jejich spojenectví a na společné vůli posouvat jej kupředu až do podoby EU stála a stojí integrace západní a dnes už i střední a východní Evropy. V poslední době je však stále zjevnější, že se představy vedoucích představitelů Francie a Německa o budoucnosti „jednotné Evropy“ rozcházejí. Prezidentské volby ve Francii v příštím roce mají potenciál tento „rozkol“ dokonat, což by mohlo mít na osud kontinentu zásadní dopad.
„Otcové zakladatelé“ – Jean Monnet, politický vizionář a inspirátor celého projektu a Robert Schuman, premiér a ministr zahraničních věcí Francie na straně jedné, a Konrad Adenauer, první kancléř SRN na straně druhé, byli těmi, kteří načrtli základní kontury evropské integrace. Francii, odkud iniciativa vzešla, šlo hlavně o vytvoření hospodářské a politické unie (ano, už Monnet o ní mluvil a psal), jež by zabránila opakování zničujících válek a zároveň si podržela v té či oné podobě „kontrolu“ nad Německem, z něhož měla po historických zkušenostech (prusko-francouzská a především obě světové války) bez přehánění hrůzu.
Německo v čele s Adenauerem, který usiloval o jeho jednoznačné ukotvení na Západě, pak spatřovalo po porážce z roku 1945 v nabídce na co nejužší spolupráci s vítěznou Francií ušlechtilé gesto, které ho vracelo do civilizovaného světa a dávalo mu možnost podílet se na „nejambicióznějším projektu moderních evropských dějin“. Výsledkem byl vznik tzv. Šestky (Francie, Spolková republika, Itálie a země Beneluxu) a později též Devítky, Patnáctky až Osmadvacítky, zkrátka dnešní Evropské unie, přičemž se prakticky o všem podstatném rozhodovalo/rozhoduje v Paříži a v Bonnu/Berlíně.
V některých obdobích šlo přitom nejen o politické partnerství, nýbrž i o osobní přátelství šéfů vlád (jako tomu bylo například v éře Charlese de Gaulla a Konrada Adenauera na přelomu padesátých a šedesátých let či v časech vlády Françoise Mitterranda a Helmuta Kohla v osmdesátých letech a v první polovině let devadesátých). To v zásadě platilo i pro „naši“ éru, kdy v čele vlády v Berlíně stála a vlastně stále ještě stojí Angela Merkelová (kancléřkou od roku 2005) a kdy jejím francouzskými partnery byli postupně prezidenti Jacques Chirac (1995–2007), Nicolas Sarkozy (2007–2012), François Hollande (2012–2017) a nyní Emmanuel Macron (od 2017).
Jenže! Zatímco finanční krizi z konce nultých a počátku desátých let 21. století ještě francouzsko-německé spojenectví ve zdraví přežilo, stejně jako tzv. migrační krizi z roku 2015 a, koneckonců, i brexit, současnou energetickou krizi, a především krizi identity, která EU (nepřiznaně) trápí, přežít nemusí. Rozdíl mezi ideologickými, politickými, ekonomickými (včetně těch ekologických) prioritami vlády, která se po zářijových volbách složitě rodí v Berlíně, a mezi tím, co jako své priority předkládají hlavní favorité na úřad francouzského prezidenta (včetně úřadujícího Macrona), totiž silně naznačuje, že se integrační „motor“ může v příštích letech ošklivě zadřít.
