KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | V nedávné době se v českých médiích objevilo několik článků o tom, že mezi jestřáby v ruské politice propukly spory ohledně vedení války. Vytvářely představu, že se jedná div ne o ohrožení bojeschopnosti ruských sil, které se bez lidí, jako je Igor Girkin, Jevgenij Prigožin či Ramzan Kadyrov, neobejdou. Ačkoli zní perspektiva, že si půjdou vzájemně po krku a nebudou škodit, v jiných zemích atraktivně, téměř jistě jde více o přání než o realitu. Důvodů, proč si myslet, že spory nebudou mít zásadní dopad na ruskou politiku a že nepovedou k nějakému ohrožení Kremlu, je hned několik.
Především, spory mezi jednotlivými postavami v ruské politice nejsou nijak neobvyklé. Ruské mocenské struktury nejsou monolitem, ale naopak chaotickou změtí vzájemně soupeřících klik. Kdysi užívané rozdělení na siloviky a liberály už v současné době nemá žádné opodstatnění. Liberálové prakticky vymizeli, místo nich zůstalo jen pár technokratů. Ani v silových složkách ale nepanuje nějaká dojemná souhra.
Fakt, že se Wagnerovci nemusí s armádou, je známý. Ale rivalita funguje i mezi jednotlivými složkami. Rozdílem oproti devadesátým letům, respektive první čečenské válce, kde bojovalo téměř bez koordinace až pět různých typů armád (včetně železničního vojska), je to, že i přes aplikaci „rozděl a panuj“ mají jednotnější velení. Jak ukázal případ bojů v Sýrii v roce 2018, někdy si jsou schopni vzájemně hodit klacky pod nohy, ale v takových případech zasáhne Kreml.
