Poprvé od vzniku České republiky má šanci převzít jednu z nejvyšších ústavních funkcí v zemi člověk, který byl za socialismu vojákem z povolání. Ti tehdy neměli mezi běžnou populací dobrou pověst. Praxe ale ukazuje, že i mezi nimi je třeba pečlivě rozlišovat a neházet všechny do jednoho pytle. Liší se totiž jak pohnutky, s nimiž vstoupili před rokem 1989 do armády, tak jejich porevoluční osudy.
Část voličů v Česku dnes oprávněně kritizuje fakt, že 33 let po pádu totality jsou ve finále prezidentských voleb dva bývalí členové Komunistické strany Československa (KSČ). A společnost tak není schopna vygenerovat ani po tak dlouhé době do nejvyšší ústavní funkce někoho, u koho by se vůbec nemusela řešit komunistická minulost. Členem KSČ byl krátce i současný prezident Miloš Zeman.
Jenže zatímco vysokých politiků s komunistickou minulostí od ministrů po prezidenta mělo Česko od pádu totality víc, současné prezidentské volby přece jen nabízí i jeden unikát spojený s érou socialismu. Nejvyšším ústavním činitelem se v souboji dvou kandidátů může stát poprvé v české historii „komunistický“ voják z povolání. A to je opravdu něco, co tady od revoluce ještě nebylo.
Vojáci z povolání se netěšili mezi běžnou populací před rokem 1989 příliš dobré pověsti, v mnoha ohledech ji měli ještě horší než řadoví členové KSČ. Svědčí o tom i jejich hanlivá pojmenování jako „gumy“ nebo „lampasáci“, stejně jako pasáže ze slavných literárních děl a filmů jako Černí baroni nebo Tankový prapor.
Hlavní důvod byl prostý. Do řad vojáků z povolání kvůli nedostatku velitelských kádrů pro „obří armádu“ tehdy komunisté verbovali i řadu pochybných existencí, kterým usnadňovali cestu ke vzdělání. A tyto existence pak během povinné vojenské služby značně znepříjemňovaly život mladíkům, kteří museli na dva roky na vojnu v rámci povinné základní vojenské služby. Případně se často stávalo, že byly schopnosti některých „rychlokvašených gum a lampasáků“ terčem posměchu.
Jak se mohl člověk stát vojákem
Vojákem z povolání se mohl člověk za socialismu stát tím, že vystudoval vojenskou střední či vysokou školu, nebo to takzvaně „podepsal“ na vojně, tedy zavázal se podpisem k tomu, že si dvouletou vojnu prodlouží a bude pokračovat několik let jako profesionální voják. A opět: ani jedna z těchto možností nebyla společensky příliš uznávaná.
Vzhledem k tomu, že početní stavy obří Československé lidové armády se pohybovaly kolem 200 000 mužů (1989), byla potřeba velitelských kádrů a vojenských specialistů neustále velká, ale zájem (z výše uvedených důvodů) o tuto službu malý.
Armáda tak doslova lanařila, verbovala žáky a studenty na školách, aby pokračovali ve studiu na vojenské škole. Zatímco když se někdo na gymnáziu přihlásil „na faráře“, měla příslušná škola velké problémy, za „dodání“ studenta na vojenskou školu získala naopak často benefity. Poctivě je ale třeba dodat, že některé obory vojenského vzdělání jako například vojenský pilot nebo mechanik byly na rozdíl od jiných výběrové. A žádané.
Každopádně studenti vojenských škol byli i podle osobních zkušeností autora tohoto článku v mladší generaci něčím zvláštním, divným, cizorodým, odtaženým od běžného života mladých lidí stejného věku. A to už prostě z toho důvodu, že málokdo chápal, proč by se měl nějaký mladý člověk dobrovolně zavázat ke službě v komunistické armádě, k níž měla většina mladých mužů kvůli povinné dvouleté vojně, obecně zvané „pakárna“, velmi odtažitý vztah.
