KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Francie a vlastně celá Evropa jsou dnes ve smutku, neboť ztratily významného politika. Muže, jenž více než půlstoletí spoluvytvářel jejich (a svým způsobem i naše) dějiny. Jacques René Chirac je mrtev. Byl, jaký byl: mladý levičák, pak rozhněvaný (stále ještě mladý) voják a nacionalista, ministr v několika vládách, dlouholetý starosta francouzské metropole (později odsouzený za zpronevěru právě v časech, kdy vládl pařížské radnici), ministerský předseda pravicového i levicového prezidenta, neúspěšný kandidát na hlavu státu a poté vládce Elysejského paláce. Francouzský a evropský státník, milovaný i nenáviděný, jak ve své zemi, tak za jejími hranicemi.
Chirakova politická kariéra patří v poválečné Francii bezesporu k těm „největším“; jenom „velkého Káju“, tj. Charlese de Gaulla, otce zakladatele páté republiky, a Françoise Mitterranda, jejího prvního socialistického prezidenta, můžeme zařadit do téže kategorie. Všichni ostatní byli a jsou, při veškerém respektu k nim, až „ti druzí“. Chirakova politická kariéra byla navíc plná tolika zvratů a zlomů, že to až bralo dech. Přezdívka „chameleón“ (le caméléon), které se mu pro časté, bezskrupulózní změny názorů dostalo a jíž jej označovali jeho političtí odpůrci i, třebaže v jiném kontextu a svým způsobem láskyplně, také jeho příznivci, byla nanejvýš výstižná, posuďte ostatně sami.
Jak už to nezřídka bývá, jako mladík se tento jediný syn z dobře situované pařížské rodiny (narozen v listopadu 1932) hlásil k politické levici, konkrétně ke komunistickému hnutí, jehož noviny a další tiskoviny na počátku padesátých let v hlavním městě s entuziasmem sobě vlastním distribuoval. Vzhledem k brilantnímu intelektu, skvělému vzdělání (Sciences Po; Harvard University; École Nationale d'Administration), rodinnému zázemí a ambicióznosti se ale jednalo o pouhou epizodu z jeho pestrého životopisu. Stejně jako když se, v čase alžírské krize na přelomu padesátých a šedesátých let, na čas přidal k nacionalistům v řadách armády. Skutečný vzestup začal „až“ v roce 1962, kdy se třicetiletý Chirac stal vlivným poradcem premiéra Georgese Pompidoua. Od té doby byl politikou doslova posedlý a získal přezdívku „buldozer“ (le bulldozer), jež mluvila, podobně jako ta výše uvedená, pokud šlo jeho ambice a jednání, za všechno.
