Když jsem před týdnem psal o „posedlosti“ Čechů letním Chorvatskem, dostal jsem od čtenářů několik e-mailů, ve kterých mi děkovali za to, jak jsem vystihl, proč se k Jadranu rok co rok rádi vracejí. Někteří z nich mě nicméně laskavě upozorňovali na to, že Chorvatsko má i svoji druhou, odvrácenou tvář a odkazovali přitom k nedávné i starší historii této země. Přiznám se, že mě jejich e-maily potěšily snad ještě víc než ty první – právě o této „druhé tváři“ Chorvatska jsem totiž tou dobou chystal pro INFO.CZ svůj další text. Tady je.
Velký americký spisovatel Ernest Hemingway, jenž by měl, obávám se, v dnešní době politické, genderové a jiné korektnosti s řadou svých textů vážný problém, jednou napsal: „Když nevíš, jak něco co nejvýstižněji vyjádřit, řekni to příběhem“. Proto i já začnu svůj článek o „odvrácené tváři letního Chorvatska“ dvěma příběhy. První z nich spadá do časného léta roku 1980, tj. do času krátce po smrti komunistického diktátora Josipa Broze Tita (1892–1980). Známý, který mi historku vyprávěl, tehdy trávil s rodiči prázdniny na jednom z chorvatských ostrovů u přátel, kteří si zde drželi své „letní sídlo“. „Jeden večer,“ povídal mi po mnoha letech, „se u rodiny, u níž jsme bydleli, sešla větší společnost. Hodně a dobře se jedlo, ještě víc pilo a večer nakonec skončil velkou hádkou“. On sám tehdy podle svých slov srbochorvatsky neuměl tak dobře, aby rozhovoru úplně porozuměl, a proto mu jeho obsah pomáhal „zrekonstruovat“ druhý den ráno otec.
