KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na podzim uplyne třicet let od událostí listopadu 1989. Politická situace v naší zemi je přitom v posledních letech a měsících napjatá. Vře to mezi vládou a opozicí, na náměstích měst i na pražském magistrátu – tam v posledních dnech kvůli sporu o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je to na první pohled nenápadný spor, ale jsem přesvědčený, že i ten v mnoha ohledech odráží situaci, v níž se dnes Česká republika nachází.
Pro pořádek shrnu, oč se se jedná. Krátce po skončení třicetileté války (1618–1648), na jaře 1650, byl na dnešním Staroměstském náměstí položen základní kámen Mariánského sloupu a v létě 1652 byl čtrnáctimetrový monument slavnostně vztyčen. Zatímco jméno architekta bohužel neznáme, autoři jeho sochařské výzdoby známi jsou – byli jimi Jan Jiří Bendl, jeden z nejvýznamnějších českých raně barokních sochařů, a jeho žáci a spolupracovníci.
Vztyčení sloupu bylo, logicky s požehnáním představitelů vládnoucí habsburské dynastie, vyjádřením projevu vděčnosti za ubránění pravého břehu Vltavy před švédskými vojsky a před jejich pravděpodobným řáděním v této části města na podzim 1648. Poté se více než dvě a půl staletí takřka nic nedělo. Za první světové války (1914–1918), tj. v době, kdy České země byly stále ještě součástí podunajské monarchie, stál Mariánský sloup, vnímaný již tehdy částí veřejnosti jako symbol katolicismu a habsburské moci, poblíž nového památníku Mistra Jana Husa, jehož jiní lidé pro změnu adorovali jako symbol češství, protestantismu a národní nepoddajnosti.
