KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Právě dnes uplynulo jednadevadesát let od chvíle, kdy se v chorvatském Záhřebu narodil televizní dramatik, scenárista a autor seriálů Jaroslav Dietl (1929–1985). Muž, jehož jméno zná asi každý Čech starší čtyřiceti let i mnozí z těch mladších, stejně jako „opusy“, které zejména v letech normalizace (1969–1989) napsal – těmi povedenějšími, jako byly Tři chlapi v chalupě (1961–1963), Byli jednou dva písaři (1972) či Nemocnice na kraji města (1978–1981) počínaje, těmi horšími (Muž na radnici, 1976; Žena za pultem, 1977) či vysloveně služebnými vůči tehdejšímu režimu (Okres na severu, 1981) konče.
Jaroslav Dietl si seriály, jejichž sledovanost trhala v 70. a 80. letech v komunistickém Československu vzhledem k prakticky neexistující alternativě divácké rekordy, zadělal na velkou popularitu. Lidé se těšili na každého „nového Dietla“, jako se dnes těší na premiéry velkých světových blockbusterů či oblíbených televizních sérií. Sám autor měl pověst muže, jenž „umí opravdu psát“ a „umí vytvořit příběh“. Měl dokonce pověst autora, jehož díla jsou „nadčasová“ a jenž „by se uplatnil za každého režimu“. Zatímco tvrzení o nadčasovosti Dietlových děl a jejich nepoplatnosti době je v řadě případů naprosto neudržitelné, druhé je dost možná pravdivé – Dietl psát skutečně uměl, i když je otázka, nakolik by uspěl v podmínkách drsné konkurence, která je v tomto oboru běžná ve svobodném prostředí.
Tento text nicméně nechce být vzpomínkou na jednoho slušného scenáristu z časů „reálného socialismu“, z časů již zmíněné normalizace. Vzhledem k tomu, že Dietlovy seriály patří na nejrůznějších televizních stanicích dodnes k těm hodně sledovaným (přirozeně především u starší generace, třebaže nejen u ní), je zcela na místě položit si otázku, proč tomu tak, třicet let po pádu komunistického režimu, pořád je?
Důvodů je hned několik. Tím prvním je docela obyčejná a celkem pochopitelná nostalgie, příznačná pro lidi ve věku řekněme 60+, primárně pro penzisty, kteří dnes jednak mají na sledování televizní nabídky čas a kteří hlavně prožili v normalizačních časech své v mnoha případech bezstarostné, či dokonce šťastné dětství a mládí, po čemž se jim teď „na stará kolena“ stýská. Druhou skupinu tvoří lidé, pro které změna režimu z přelomu osmdesátých a devadesátých let znamenala stop dobře rozběhnutých kariér, výhod a benefitů včetně s nimi spojených „sociálních jistot“ a konec vědomí, že jejich život bude pokračovat předvídatelným a z jejich úhlu pohledu bezpečným směrem. Také je vrací Dietlovy seriály do časů, na které rádi vzpomínají. Třetí skupinou jsou ti, kteří pádem husákovsko-biľakovského nomenklaturního režimu nic neztratili, ale kteří v nových poměrech také nic nezískali a kteří zůstali, svým způsobem, na okraji společnosti, což s přibývajícím věkem dodává „starým dobrým časům“ více než na přijatelnosti.
Co téměř fyzicky cítím, je, že pro Dietlovy seriály má slabost, snad s výjimkou nejmladší generace, poměrně velká část dnešní společnosti, která má navíc – a o to hůř – „svého Dietla“ a spolu s ním i normalizační éru nějakým způsobem stále v sobě. To se po mém soudu dramaticky projevilo v čase koronavirové krize – v některých případech, troufám si říci, přímo až obludně. Co konkrétního mám na mysli?
