Kdyby byly černobílé a nikoli barevné, řekl bych, na první, letmý pohled, že se jedná o fotografie z konce třicátých let minulého století. Přeplněná nádraží, vagóny nacpané k prasknutí, maminky, vedoucí jedno dítě za ruku a druhé držící v náručí, babičky s pejskem či s kočkou v košíku, všude viditelný zmatek, chaos, nervozita a strach: Kdesi v dálce, ale blíž, než se zdá, je doslova fyzicky slyšet dělostřelecká palba a trpký zápach hořících domů… Nenechte se ale mýlit. Tohle nejsou Sudety na přelomu září a října 1938, ani Polsko v září 1939. To je polovina března, předjaří roku 2022, pár kroků od hranic Evropské unie; konkrétně východní Polsko, kam se valí „lavina“ uprchlíků z Ukrajiny vystavené barbarskému útoku putinovského Ruska.
Ruská armáda vtrhla na Ukrajinu a vede zde válku, která má, minimálně na některých místech, genocidní podobu. Jednotky Rudé – promiňte, ale kdo se v tom má vyznat, když na některých tancích a bojových vozidlech pěchoty trčí sovětská vlajka se srpem a kladivem –, chci říct ruské armády nemilosrdně a zcela záměrně ostřelují civilní cíle – předměstí ukrajinských měst, sídliště, nemocnice, porodnice, a dokonce i humanitární konvoje, to všechno s jediným cílem: zastrašit za cenu bezpříkladných zvěrstev, která si „vyzkoušely“ už v čečenském Grozném a v syrském Aleppu, jež prakticky srovnala se zemí, politické vedení Ukrajiny, její armádu i civilní obyvatelstvo a donutit je ke kapitulaci. Pár set kilometrů od našich hranic. Neuvěřitelné. Anebo ne?
Západ, západní Evropa, Evropská unie i Spojené státy americké, se po prvotním šoku relativně „vzpamatovaly“ (Německu k tomu musel důrazně napomoci polský premiér Mateusz Morawiecki, který, jak se zdá, mluvil se spolkovým kancléřem Olafem Scholzem jazykem, na jaký Němci, lídři „jednotné Evropy“, nebyli více než půl století zvyklí) a uvalily na Rusko řadu tvrdých sankcí, jež mají potenciál ne-li přímo zničit, tak „minimálně“ velmi těžce poškodit ruskou ekonomiku a vrátit zemi o dlouhá desetiletí zpět, nemluvě o takřka naprosté mezinárodněpolitické (včetně té kulturní, sportovní atd.) izolaci se vším, co k ní patří. To je v každém případě správně.
Na válku samotnou to ale, je mi líto, nemá takřka žádný dopad. Rusové, jejichž armáda, pro někoho překvapivě, tak trochu připomíná hodně ošklivý film pro pamětníky, se pozvolna, za cenu nečekaně velkých ztrát (komu by na nich ale v Rusku záleželo, že, snad kromě matek, manželek a přítelkyň padlých vojáků), valí kupředu, pomaličku, krok za krokem, utahuje smyčky kolem ukrajinských měst včetně Kyjeva, až je, nestane-li se nějaký „zázrak“, za několik dní či týdnů utáhne docela a potom ta města včetně jejich obyvatel zažijí peklo na zemi.
Luhanští separatisté už mezitím vydali dekret, podle něhož se hranice „republiky“ posunuly na hranice někdejší Luhanské oblasti, čím „své“ území zvětšili takřka na dvojnásobek, kteréhožto příkladu budou brzy následovat jistě i další proruské enklávy. Výsledkem bude, v nejlepším případě, obsazení velké části východní Ukrajiny včetně Krymu (což už je dávno hotovo) ruskou armádou a „spřátelenými silami“, její odříznutí od Azovského moře, přinucení k „neutralitě“, fakticky vzato k vazalskému poměru vůči Rusku, které ji bude připravené kdykoli, pod jakoukoli záminkou „přivést k pořádku“. Konec, hotovo, vymalováno…
