KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Spekulace o možném vstupu Ramzana Kadyrova do boje o případně uvolněný „carský“ post v Moskvě pravděpodobně začaly jako ukrajinská informační operace, ale přes svoji zjevnou bizarnost a bulvární charakter si našly cestu i do seriózních médií.
Hned na úvod si můžeme říct, že i samotné zařazení Kadyrova na seznam reálných kandidátů je známkou nesoudnosti, to však neznamená, že současným nebo příštím vládcům Kremlu nemůže čečenský vůdce způsobit ještě pořádný bolehlav. Ale popořadě.
Národ odbojných horalů
Ruská autonomní republika Čečensko se nachází v jihovýchodní části Ruska na severním úpatí Kavkazu v blízkosti Kaspického moře, od kterého však Čečnu odděluje jiná islámská ruská republika, známá svojí nadprodukcí zápasníků MMA, Dagestán. Čečensko se pro Rusko pokusil neúspěšně dobýt už Putinův vzor Petr Veliký, ale narazil na tvrdý odpor kavkazských horských kmenů, který v Čečensku periodicky opakovaně vzplál až do velmi nedávné minulosti.
A něco podobného se může opakovat také po konci Vladimira Putina v roli prezidenta. Do doby carského dobývání patří například povstání vedené národním hrdinou šejkem Mansúrem, pod jehož jménem dnes antiruští Čečenci válčí na Ukrajině proti Rusům a v nahodilých případech, kdy se Kadyrovova tik-toková armáda dostane poblíž k frontě, i proti jejich čečenským přisluhovačům.
Carská vojska po letech brutální dobyvačné kampaně uspěla a velkou část obyvatel dobytého Kavkazu deportovala do Osmanské říše. Pokus o vyhlášení nezávislosti v roce 1917 po několika letech bolševici rozdrtili a Kavkaz rozdrobili do několika Sovětských republik, včetně Stalinových tradičních kampaní zahrnujících vysídlení a vraždění elit, přemalovávání hranic, kulturní a imigrační rusifikace a asimilace a přesídlením mnoha Ukrajinců, prchajících před Stalinovým holodomorem.
Druhá světová válka pak poskytla záminku k masivní etnické čistce, které padla za oběť více než polovina obyvatel Čečenska a sousedního Ingušska. Toto bohaté dědictví vzpoury proti ruským dobyvatelům a následná mnohá příkoří a desetiletí kulturní války ze strany Sovětů zanechalo v Čečencích intenzivní nenávist k Rusům a touhu po samostatnosti.
Nebylo tak divu, když se ji v rámci dezintegrace Sovětského svazu Čečenci pokusili získat. Prezident Džochar Dudajev si vyložil Jelcinova slova, který se stále ještě vypořádával s Gorbačovem a Sovětským svazem, že si sovětské republiky mají „vzít všechnu suverenitu, kterou dokážou spolknout“, po svém. Jistě sice tušil, že poloautonomním oblastem v rámci RSSFR, jakou bylo Čečensko, tato slova na rozdíl od svazových republik nepatří, ale pokusil se využít chaos v tehdejším Rusku naplno.
Po neúspěšném pokusu o převrat s ruskou podporou vydal zahanbený prezident Jelcin armádě rozkaz k pacifikaci Čečny vojenskou silou, ovšem v šibeničním termínu dvou týdnů. Ministr obrany Gračev směle prohlásil do médií, že dobytí Grozného je práce pro několik praporů výsadkářů na jedno odpoledne, sám však musel ale dobře vědět, že s prohnilou skořápkou, která zbyla po mocné sovětské armádě, se jedná o nadlidský úkol.
