KOMENTÁŘ Marka Kerlese | V Česku se před volbami šíří další iniciativa „Sbohem soudruzi“, jejímž cílem je zbavit Poslaneckou sněmovnu komunistů. Šestnáct „osobností z oblasti kulturní scény“ v rámci této iniciativy natočilo spot „Už nikdy fronty na banány“, který by měl přimět Čechy k účasti ve volbách a odstranění KSČM ze Sněmovny. Jakkoliv je ale snaha „osobností“ bohulibá, heslo spotu kampaně svou prázdnotou a hloupostí spíše připomíná slogany z doby vrcholného socialismu. Fronty na banány jsou totiž asi tím úplně posledním, čím by měl někdo mladé lidi v souvislosti s komunisty strašit.
Pouze jedna věc je jistá. V dobách českého socialismu se skutečně stály dlouhé fronty. Nejen na banány. Stály se u řezníka, v zelenině, na nové kolo, dokonce i na některé boty nebo kalhoty. Autor tohoto textu, který prožil polovinu života za socialismu, by o tom mohl vyprávět.
Když si ale zpětně vzpomenu, co mi na té všeobecné šedi ponurého socialismu vlastně nejvíc vadilo, rozhodně to nejsou fronty, natož fronty na banány. A troufám si dokonce říci, že podobně to má většina příslušníků mé generace, nebo alespoň ta, se kterou se pravidelně stýkám. To, že jsme jako děti měli banány pouze na Vánoce nebo (jak se mezi lidmi říkalo) „když je přivezli“, mi žádné trauma v dospělosti nezpůsobilo. Ani náhodou.
Podobné je to i s jinými druhy materiálního nedostatku z dob socialismu. Ano, na řadu druhů zboží se stály fronty, nedostatek živil „šmelinu“ a dovoloval zbohatnout těm, kdo na něm vydělávali. Včetně některých kovaných komunistů. Rozhodně ale nebyl samotný materiální nedostatek určitých druhů zboží a potravin něčím, co by mě ještě po letech budilo ze sna a vyvolávalo bolestné vzpomínky na socialismus. Možná právě naopak.
Z dnešního pohledu „totálně přecpaných regálů“ mi vlastně, upřímně řečeno, přijde dřívější nedostatek banánů nebo pomerančů možná pochopitelnější a logičtější než současný dostatek všeho a v jakémkoliv čase. A to včetně exotického ovoce z druhého konce zeměkoule nebo jahod uprostřed zimy.
