Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o pouhou formalitu. Relativně stále ještě nový britský panovník Karel III., jemuž jsme v Česku s ohledem na ustálenou zvyklost říkali dlouhá léta princ Charles, totiž nebude po korunovaci králem o nic víc než před ní. Na rozsahu jeho pravomocí ani na jeho legitimitě se prostě v sobotu, až mu arcibiskup z Canterbury na hlavu posadí korunu svatého Eduarda (Vyznavače), vůbec nic nezmění. Přesto je akt korunovace, na kterou čeká a na kterou se těší, s nadsázkou řečeno, celé Spojené království, velmi důležitý. Proč tomu tak je, si řekneme v následujícím textu.
Tak předně – britská monarchie, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, je největší a nejctihodnější svého druhu v Evropě a jedno z nej… i v celosvětovém měřítku. Formálně „zastřešuje“ nejstarší moderní demokracii, dává jí rámec, který se nemění po celá dlouhá staletí, umožňuje obyvatelům ostrovního státu identifikovat se s institucí, jež ve všech ohledech dalece přesahuje pomíjivý svět politiky, je zkrátka pomyslnou „kotvou“, k níž se mohou Britové (bez ohledu na to, zda Angličané, Velšani, Skotové či Severní Irové) upnout v těžkých časech. To je víc, než si v republikánské, rovnostářské České republice (nic ve zlém, chraň bůh, sám jsem umírněný republikán) umí většina lidí představit.
Král, v současné době král Karel III. (* 1948), stojí na samém vrcholu „pyramidy“, důmyslné, složité, po staletí pečlivě budované a udržované instituce. Jakkoli nemá v rukou skutečnou moc a už ani náznak politického vlivu (jako tomu bylo třeba ještě v 19. století, za vlády královny Viktorie; na trůnu v letech 1837–1901), je britský panovník nedílnou „součástí politického systému“ – jmenuje ministerského předsedu/ministerskou předsedkyni, pravidelně s ním/s ní konzultuje, co se v britské domácí i zahraniční politice děje, zahajuje jednání parlamentu atd.
Třebaže jde o čistě formální procedury, jsou – i v dnešní, moderní Británii 21. století – nezastupitelné. Jak jsem již řekl, rámují totiž ústavní pořádek ostrovního státu (jen pro úplnost dodávám, že Velká Británie nemá psanou ústavu v našem slova smyslu, ale přesto lze mluvit o britské ústavnosti) a stvrzují jej.
Monarchie je pro Brity, zároveň, institucí, která spojuje „včerejšek“ s „dneškem“, historii se současností, minulost s moderní dobou. Tradice korunovací anglických, respektive od roku 1707 (kdy vzniklo po připojení Edinburského parlamentu k tomu Westminsterskému Spojené království) britských králů sahá až do roku 1047, tj. do korunovace již zmíněného Eduarda Vyznavače (na trůnu v letech 1042–1066), což je více než ctihodná doba.
Oněch téměř tisíc let, ano, celé tisíciletí, je pro většinu Britů zdrojem národní pýchy, respektu k tomu, co země – království, její/jeho politické, církevní, vojenské, hospodářské a intelektuální elity dokázaly, co daly Evropě a světu.
Jakkoli oněch tisíc let bylo často složitých, jakkoli během nich došlo i na svržení monarchie (v letech 1649–1660, po popravě krále Karla Stuarta I., byl ostrovní stát republikou, přesněji řečeno Commonwealthem, de facto vojenskou diktaturou v čele lordem generálem a od roku 1653 lordem protektorem Oliverem Cromwellem), v zásadě platí, že se jednalo/jedná o instituci, která se nemusí, vezmeme-li v potaz složitost a nejednoznačnost dějin – progresivním stoupencům cancel culture navzdory – za mnoho stydět. Bez britské monarchie by byl dnešní svět se vší pravděpodobností mnohem horším místem k životu, než jakým je.
