KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vždy, když se blíží volby, vyrojí se řada doporučení, že strany především musejí představit nějakou pozitivní vizi. Jenomže v soupeření o hlasy nevyhrávají vizionáři. Ani „hodní“ kluci. Vítězí ti, kteří umějí nasměrovat negativní energii proti soupeři, jsou agresivní, či klidně řekněme „zlí“. Stejně jako ve válce, ve sportu, nebo v lásce musíte mít v politice hlavně vůli k vítězství, zbytek je podružný.
Pracoval jsem na několika kampaních ideově silných parlamentních stran. A mohu autoritativně říci, že kvalitní program opravdu není oním „rozdílovým hráčem“, který rozhoduje zápas. Lidé ho výjimečně znají podrobně a často o něm nevědí skoro nic, byť třeba říkají, že je jejich favorit přesvědčil právě svojí nabídkou. Program je podmínka nutná, nikoli však postačující. A Babišův marketing nám ukázal, že pro znepokojivě vysoký počet voličů je dokonce zbytečná. Oni prostě svému lídrovi věří, „fandí“ mu.
Homo sapiens sapiens je zkrátka přes všechny své technologie a vědecké úspěchy náboženský tvor. To zásadní, co nakonec ovlivní jeho kroky, je to, čemu věří, ne to, co ví. A o co méně věříme v Boha, o to více ve vůdce. Proto se rady politických marketérů tolik podobají barnumským kampaním evangelikálních kazatelů. Zejména u populistických politiků. Ale prvek důvěry, schopnost ztotožnit se s určitým politikem, je zásadní vždy. Jen u tradičních stran se to podobá umírněné teologické praxi, u demagogů nějaké sektě.
Samozřejmě že pravdu má Kryl, když říká: „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot!“ Jenže jak se vytrácí skutečná víra v něco vyššího, co nás přesahuje, ten náboženský tvor v nás si hledá náhražky. Někdo v nějakém obskurním kultu, někdo v penězích a konzumu, někdo bohužel zdánlivě najde naplnění svých transcendentálních potřeb v pevném stisku autoritativního vůdce.
Bez ohledu na mravní kvality lídrů ovšem tvrdý souboj do demokratického klání patří a rozdíl mezi vyspělou a dysfunkční společností je „pouze“ v tom, zda se hraje podle civilizovaných pravidel, či jde o zápas MMA. My se nacházíme někde mezi a přesvědčení demokraté by měli vzít na vědomí, že sice oceňujeme, jak jsou slušní, ale byli bychom rádi, kdyby každou ránu uměli populistům a demagogům vrátit dvakrát. Že jsou podmínky neregulérní? Jsou, ale to je „příroda“ a rozený vítěz vyhraje i tak.
Ve volbách rozhoduje pozitivní vize? Kdeže! Podívejme se na minulých třicet let. Václav Klaus vyhrával, protože jsme od něj čekali, že definitivně zúčtuje s bolševismem a vůbec s „levičáctvím“. Miloš Zeman ho pak porazil strašením „spálenou zemí“. Nevýrazný Vladimír Špidla se vynesl vzhůru dík naštvanosti na opoziční smlouvu. Mirek Topolánek zatočil s marnotratnými „socany“ a Paroubkovým autoritářstvím. Ten sám pak vyhrál krajské volby na odporu k regulačním poplatkům. Andrej Babiš nabídl pomstu tradičním stranám.
