KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Český svaz pivovarů a sladoven (ČSPS) s podporou sdružení minipivovarů oficiálně žádá, aby byla „česká pivní kultura“ zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. I když může tato žádost připadat někomu zvláštní, má ryze praktický význam. Jde také o odpověď na otázku, zda je české pivo a česká pivní kultura opravdu tím, čím se mohou Češi chlubit celému světu, popř. co bychom měli udělat proto, aby to tak zůstalo.
O zápis „pivní kultury jako fenoménu české lidové kultury“ na seznam UNESCO začal ČSPS společně se svazem minipivovarů usilovat nejprve tím, že podal žádost o zápis v Plzeňském kraji, následovat bude přihláška v kraji Jihočeském. Pokud příslušné kulturní instituce (na jihu Čech to je třeba Jihočeské muzeum) přihlášku schválí, bude se o žádosti rozhodovat na národní úrovni, tedy přes ministerstvo kultury. To by pak mělo podat přihlášku přímo na UNESCO.
Jestliže by se „česká pivní kultura“ skutečně stala součástí „nehmotného“ světového kulturního dědictví, dostala by se ve své kategorii „nemateriálních statků“ například na roveň Jízdy králů na Moravě. Také u tohoto lidového obyčeje výbor UNESCO uznal, že se jedná o svébytnou, ryze lokální tradici, kterou je třeba chránit i pro budoucí generace.
Jenže dá se tato nebo podobné definice vztáhnout i na českou pivní kulturu? Čeští pivovarníci tvrdí, že ano. „Pivo totiž již dávno není pouze nápoj. České hospody jsou odjakživa centry kulturního a společenského života. Zde se psaly dějiny. Zde se slaví výročí, navazují vztahy, fandí se fotbalu a hokeji nebo hledají řemeslníci. Představují naši minulost, současnost i budoucnost,“ uvedl předseda Českého svazu pivovarů a sladoven František Šámal.
Podle prezidenta Českomoravského svazu minipivovarů Michala Voldřicha už si svou „pivní kulturu“ na seznam světového kulturního dědictví prosadila například Belgie a zřejmě nebude sama. „O stejný zápis požádalo také Bavorsko, tam je ale ještě žádost v běhu. A bavorští kolegové inspirovali i nás,“ řekl INFO.CZ Voldřich.
Význam hospody
Česká „pivní kultura“ spočívá podle autorů žádosti zejména ve výrobě tradičního českého ležáku, využívání českého sladu a žateckého chmele, pivovarnických řemeslech, ale také v již zmíněné specifické tradici českých hospod jako „kulturních a společenských center“. Otázkou nicméně zůstává, jak konkrétně by mělo UNESCO pro zbytek světa tuto kulturu chránit.
A právě tady nastává moment, který zřejmě vzbudí největší kontroverze. Čeští pivovarníci, podepsaní pod žádostí, totiž zcela otevřeně přiznávají, že jim nejde a ani nemůže jít třeba o udržení kvality českého ležáku nebo způsobu jeho čepování. To řeší jiné předpisy a zákony. Podobně jako jejich bavorští či belgičtí kolegové usilují o „světové“ uznání faktu, že „česká pivní kultura“ je natolik specifickým, národním fenoménem, že by mělo být její udržení všeobecně podporováno.
Jinými slovy chtějí, aby se Česko i na mezinárodní úrovni přihlásilo k tomu, že se cítí jako „hrdá pivní země“, pyšná na svou pivovarskou tradici a využívající svébytnou pivní kulturu jako jeden ze svých hlavních (ne-li úplně hlavní) marketingových potenciálů směrem do zahraničí.
Leckdo si může říci, k čemu je to vlastně dobré, proč se chtějí pivovarníci vlamovat do otevřených dveří. Vždyť jestli je Česko ve světě už dnes opravdu něčím světově proslulé, tak je to pivem a zdejší „pivní kulturou“.
