KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Nemohu si pomoct, ale každý, kdo před několika dny sledoval poslední rozloučení s hercem Jeanem-Paulem Belmondem, musí uznat, že ať už jsou Francouzi jacíkoli, mají smysl pro velikost. Pocta milovanému Bébelovi byla skromným, nesmírně dojemným, a přitom velkolepým „sbohem“ muži, jenž ztělesňoval francouzskou národní povahu a jenž se stal, podobně jako dříve Johanka z Arku, Napoleon, Charles de Gaulle, Renault, Citroën atd., součástí čehosi tak křehkého a obtížně uchopitelného, jako je národní identita. Tenhle text ovšem nebude o Belmondovi, nýbrž o zmíněném francouzském smyslu pro velikost; nejen Francie, ale i Evropa ji totiž v poslední době potřebuje a bude potřebovat.
Pojďme to ale vzít po pořádku. Generál Charles de Gaulle, jeden z největších Francouzů 20. století, zachránce země před nacisty, zakladatel a první prezident páté republiky (1890–1970, v čele státu v letech 1944–1946 a 1959–1969), ve svých „Válečných pamětech“ napsal: „Po celý život nosím v srdci obraz Francie, který jsem si vytvořil. Inspiroval mě přitom můj cit a rozum. Francie, kterou v srdci nosím, je jako princezna z pohádky nebo madona z fresek, předurčená k výjimečnému a výlučnému poslání. Přímo instinktivně cítím, že Prozřetelnost stvořila Francii pro nedostižné úspěchy i bezpříkladné neštěstí. Podle mě nemůže být Francie bez velikosti…“
Jakkoli se jedná o úvodní slova memoárů, které de Gaulle psal v době, kdy byl odstaven od politické moci a kdy si i tímto textem připravoval půdu pro možný návrat (a jako takový je třeba jej brát), nelze popřít, že v něm, pro sebe typickými slovy, vyjádřil pocity mnoha svých krajanů. Generálovy paměti byly přijaty s o to větší vřelostí a s o to větším pochopením, že je napsal muž, který se za války na rozdíl od mnoha krajanů choval tak statečně, že jej to po jejím skončení „katapultovalo“ k nejvyššímu mocenskému postu předsedy provizorní vlády. Mnozí francouzští politici a hlavně „obyčejní Francouzi“ se ale s de Gaullem a s jeho názory na politiku a na postavení Francie ve světě identifikovali i po jeho dočasném odchodu do „politické pustiny“ a, především, po velkolepém návratu, kdy svoji zemi zachránil podruhé, tentokrát nikoli před Němci a jejich spojenci, nýbrž před občanskou válkou, již chtěli rozpoutat odpůrci udělení nezávislosti Alžírsku.
De Gaulleova slova o „předurčenosti Francie k velikosti“ měli přirozeně na mysli i všichni další prezidenti páté republiky – Georges Pompidou (1969–1974), Valéry Giscard d’Estaing (1974–1981), François Mitterrand (1981–1995), Jacques Chirac (1995–2007), Nicolas Sarkozy (2007–2012) i François Hollande (2012–2017) – ať už „velcí“ skutečně byli, jako třeba Mitterrand, nebo si o skutečné velikosti mohli nechat jenom snít jako Hollande. A má je na mysli i současný vládce Elysejského paláce Emmanuel Macron (prezidentem od května 2017).
Právě Macron mluví o „velikosti“ své země a o jejím historickém poslání v posledních měsících poměrně často, a to hned z několika důvodů. Tím nejdůležitějším jsou samozřejmě prezidentské volby, které se budou konat už na jaře příštího roku a ve kterých ho čeká několik silných vyzyvatelů; druhým pak skutečnost, že se po odchodu německé kancléřky otevírá prostor pro nového faktického vůdce Evropské unie.
Fronta na Elysejský palác
O tom, že Macron touží po obojím, není nejmenších pochyb. Snahu uspět znovu v domácích volbách po majstrštyku z roku 2017, kdy coby „protestní kandidát“ dokázal Francouze jako bývalý prominentní bankéř a ministr přesvědčit o tom, že není součástí establishmentu a že přináší naději na změnu, mu nikdo nemůže upřít. Porážka, ať už od kohokoli, by byla spíš překvapením. Macron si nicméně velmi dobře uvědomuje složitou situaci, v níž se Francie i on sám nacházejí, a jedná podle toho. Jeho nejnebezpečnějšími konkurenty budou pravicoví politikové – šéfka Národního sdružení (někdejší Národní fronty) Marine Le Penová a hlavně, pokud se opravdu rozhodne kandidovat, bývalý hlavní vyjednavač EU pro brexit, Michel Barnier. K nim přibude zatím neznámý kandidát Republikánů, kterým bude nejspíš někdo z trojice Xavier Bertrand, Valérie Pécresseová či Laurent Wauquiez a k jehož nominaci dojde v listopadu.
