Před padesáti lety natočil americký režisér Bob Fosse svůj nejlepší film „Kabaret“ (Cabaret; 1972). Příběh mladé americké tanečnice a zpěvačky Sally, anglického studenta Briana a německého aristokrata Maxe, kteří spolu prožijí nějaký čas na sklonku Výmarské republiky, v roce 1931, kdy vrcholila její agónie, daná primárně Velkou hospodářskou krizí, a kdy už bylo ve vzduchu cítit nacistické Machtübernahme (či Machtergreifung), převzetí moci, k němuž došlo na konci ledna 1933. Důvod, proč toto strhující muzikálové drama o konci jedné a nástupu druhé éry připomínám, je jednoduchý: během půl století prakticky vůbec nezestárlo a v řadě ohledů je navýsost aktuální i dnes.
Pokud jde o film samotný, Robert Louis „Bob“ Fosse (1927–1987) ho natočil podle stejnojmenného úspěšného broadwayského muzikálu hudebního skladatele Johna Kandera a textaře Freda Ebba z roku 1966, který, pro změnu, vycházel z poloautobiografického románu The Berlin Stories (1939) amerického spisovatele britského původu Christophera Isherwooda a z divadelní adaptace jeho části nazvané I Am A Camera (1951). Fosseho „Kabaret“ měl doslova fantastický úspěch, v roce 1973 získal hned osm Oscarů včetně sošky pro nejlepšího režiséra, herečku v hlavní roli (Liza Minnelli) a herce ve vedlejší roli (Joel Grey), a bylo by jich zřejmě mnohem, mnohem víc, kdyby neměl doslova „smrtelnou“ konkurenci zejména v legendárním „Kmotrovi“ (The Godfather) Francise Forda Coppoly, jenž se stal filmem roku.
Atmosféra, kterou dokázali Bob Fosse a kameraman Geoffrey Unsworth na plátně „vykouzlit“ a která dokonale evokovala poslední léta již zmíněného výmarského Německa, jehož metropole, Berlín, se (nejen díky nacistickým a komunistickým gangsterům a bojůvkám) z „Athén na Sprévě“ pozvolna měnila v „Chicago tamtéž“, byla natolik podmanivá, že diváci mimoděk podléhali jejímu magickému kouzlu. Odvrácenou tváří této „magie“, vyzařující i z Kit Kat Klubu, kde se děj filmu včetně hlavního kabaretního výstupu (a jeho závěrečné pointy) částečně odehrává, však bylo všudypřítomné násilí, nemilosrdný boj o moc mezi rudými a hnědými v ulicích německých měst, a hlavně obavy, veliké obavy z toho, co přinese blízká budoucnost.
Jakkoli v Německu v roce 1931 ještě na oficiálních shromážděních nebyly za svitu pochodní páleny knihy zakázaných „zkažených“ autorů, jakkoli ještě nehořely synagogy a jakkoli příslušníci SA a SS ještě nestříleli „nepřátele“ bez zábran a zcela beztrestně do týla, „krev“ už byla cítit ve vzduchu a nápisy Mene tekel jako by už byly napsané na fasádách berlínských domů, což ve své autobiografii „Bod obratu“ (Der Wendepunkt; 1942) skvěle vystihl, mimo jiné, například Klaus Mann, syn Thomase Manna a synovec Heinricha Manna ze slavné spisovatelské dynastie. Nejen města, ale i venkov se již pozvolna proměňovaly, jako ostatně celé Německo, země s nejvyšší vzdělaností a nejnižší mírou negramotnosti na světě, která, třebaže se to zdá být neuvěřitelné, postupně podléhala svodům vulgárního gaunera s komickým knírkem.
Scéna z venkovského zájezdního hostince, kde mladý nacista zpívá písničku Tomorrow belongs to me („Budoucnost patří mně“), je fascinující i mrazivá zároveň; snad žádnému jinému umělci se ve třech minutách nepovedlo tak dokonale vystihnout „svůdný klam Třetí říše“ i to, jak snadno se jím Němci nechali omámit, jako Fossemu a autorům písničky, již zmíněným Kanderovi a Ebbovi.
