KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Nový ministr životního prostředí Petr Hladík při svém nástupu do funkce uvedl, že v Česku by se měl do dvou a půl let rozšířit rozsah nejhodnotnějších chráněných území o 25 %. Místo ryze ekologických pohnutek by se ale měla vzít tentokrát v úvahu ekonomická stránka věci. Ta je totiž (nejen v tomto případě) paradoxně pro ochranu přírody a klimatu důležitější než ekologické proklamace. Jestli se Česká republika hlásí k zemím, které chtějí chránit klima, měl by ministr Hladík vzít do ruky papír a tužku a spočítat, nakolik rozšíření chráněných území může či nemůže zvýšit závislost Česka na dovozu surovin a s ním spojenou nadprodukci emisí.
O tom, že ponechání části republiky ryze přírodním procesům má svůj smysl, snad už kromě bývalého prezidenta Miloše Zemana nikdo nepochybuje. Stejně jako o tom, že příroda si, jak ukazuje příklad šumavských horských smrčin, dokáže v poměrně krátkém čase poradit i s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou lépe než člověk. Stačí se podívat, co kůrovec napáchal v oslabených hospodářských lesích.
Druhá věc je ale právě debata o tom, jak rozšiřování pralesů a nejrůznějších chráněných území ovlivňuje a nadále bude ovlivňovat ekonomiku, lépe řečeno její takzvanou emisní zátěž. Už dříve na to v rozhovoru pro INFO.CZ upozornil Tomáš Pařík z Asociace lesnických a dřevozpracujících podniků.
Jde totiž o to, že dřevo je prakticky jedinou obnovitelnou surovinou, využitelnou v průmyslu, stavebnictví i energetice, kterou má Česko k dispozici. A to v množství, které jí mohou mnohé jiné země závidět.
Druhou otázkou zůstává, zda s ní Česko také dokáže náležitě zacházet a využívat ji tak, aby se dřevo v obrovských objemech nevyváželo v surové podobě za hranice, ale aby zůstávalo v co možná nejvyšší míře zpracovávané doma.
