KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Na celém světě se rozhořela debata o tom, zda by měli hráči na fotbalovém mistrovství světa v Kataru dát najevo svou nespokojenost s porušováním lidských práv v hostitelské zemi. Odpověď je jednoduchá. Neměli. Pokud chtějí protestovat (a právem), mělo by se tak dít mimo hřiště. Zní to možná paradoxně, jakmile se ale ze sportu stane prostředek k prosazování politických názorů, může to prosazování lidských práv spíše ublížit než pomoci.
Celý vyhrocený spor kolem současného mistrovství světa v Kataru se týká především toho, že Katar zakazuje homosexualitu, což naprostá většina civilizovaných zemí zcela správně odsuzuje jako nehumánní a lidským právům odporující opatření. Homosexualita nemůže být v jednadvacátém století trestná.
Druhá věc jsou ale způsoby, kterými chtějí někteří fotbalisté (nebo spíše vedení týmů) dát Katařanům najevo, že porušují lidská práva a měli by to změnit. Týmy sedmi zemí (např. Německa nebo Švýcarska) hodlaly mimo jiné protestovat tím, že jejich kapitáni budou při zápasech nosit na rukávu pásku s „duhovým srdcem“ a nápisem „One Love“. Dánové si chtěli na trénink navíc obléci trička s textem „Lidská práva pro všechny“.
Obě ohlášené aktivity ale mezinárodní fotbalová federace FIFA pod hrozbou přísných sankcí zakázala, čímž vyvolala vlnu protestů a obviňování z toho, že podléhá moci peněz (tentokrát katarských) na úkor porušování lidských práv.
Nic proti tomu. Určitě není pochyb o tom, že současný vrcholový fotbal na mezinárodní úrovni není právě příkladem „čistoty sportu“. Na druhou stranu je ale možná nutné pochopit, že mnozí Katařané (a nejen oni) mohou současnou „fotbalovou“ snahu o zrušení diskriminačních „antihomosexuálních“ zákonů brát jako vrchol „západního“ pokrytectví. A podle toho se k této snaze také chovat.
