KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministerstvo práce a sociálních věcí „oficiálně“ potvrdilo to, na co si průmyslníci stěžují už od nepaměti, tedy že v Česku „nejsou lidi“. Myšleno na skutečnou práci. Jurečkův resort ve speciálním šetření ve firmách zjistil, že podniky dnes – marně – poptávají celkem 249 tisíc pracovníků. Což je vážný problém. Neméně vážné je však i jedno z navrhovaných „řešení“. Stát chce od ledna navýšit kvóty pro příchod zaměstnanců ze zemí mimo Evropskou unii o 20 tisíc, což znamená ze současných padesáti na sedmdesát tisíc.
Je na jednu stranu evidentní, že hluboký deficit pracovní síly podvazuje tržní sektor, který by při plném zaměstnaneckém obsazení mohl generovat mnohem více, z čehož by benefitovala i státní kasa.
MPSV vyčíslilo, že kdyby všechna (tedy zhruba 250 tisíc) pracovní místa byla obsazena, stát by získal na odvodech navíc (oproti dnešku) 45 miliard ročně. Což je vysoká suma. Sociální i důchodový systém by na tom byly mnohem lépe. Ale jde jen o akademickou úvahu. Reálně tolik nových pracovních míst bude sotva kdy zaplněno.
Na druhou stranu, nové zjištění Jurečkova úřadu potvrzuje fatální závady ve struktuře tuzemské ekonomiky a trhu práce. A také limity, které se jeví jako nepřekročitelné. V tuzemsku prostě a jednoduše není dostatek lidí na kvantitativní rozvoj průmyslu.
Ekonomicky aktivních je dnes v ČR celkem 5,37 milionu obyvatel, z toho je 4 606 tisíc zaměstnanců a 764 tisíc živnostníků, což je více než kdy dřív. Dá se říci, že kdo chce a může, ten pracuje. Výsledek je přesto tristní. Ekonomika uvadá, v letošním roce bude v propadu. Státní rozpočet skomírá pod náporem výdajů, které neodpovídají tomu, na co ekonomika má a co vyprodukuje. Státní dluh a rozpočtové deficity trhají negativní rekordy.
Výše uvedené je důkazem toho, že v tuzemské ekonomice, respektive v zasahování do ní ze strany státu je zakódováno minové pole průšvihů. Kombinace podivně nízké nezaměstnanosti v Česku (dle Eurostatu 2,5 %; dle ČSÚ 3,6 %), ekonomické stagnace a vysoké poptávky po pracovnících ukazuje na vážnou deformaci ekonomiky.
Na vině je mnoho faktorů. Ať už jde o přeregulovanost, jež dospěla do fáze totálních zákazů podnikání, kupříkladu v energetice (direktivní zákaz uhelných elektráren), v dopravě (zákaz aut se spalovacím motorem), v uvalování politických povinností typu ESG na firmy, atd. Nemluvě o umělé zaměstnanosti ve státem/unií dotovaných firmách.
Samostatnou kapitolou je bobtnající počet zaměstnanců ve veřejné sféře, která negeneruje bohatství, potažmo reálné příjmy do státní kasy, i když mnohé profese zajišťují vysoce užitečné služby, jako je vzdělávání, bezpečnost, požární ochrana apod.
