KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve středečních zprávách to byla jedna z těch, pokud jde o domácí scénu, nejcitovanějších a po mém soudu i nejdůležitějších. Paní Renáta Kellnerová, manželka tragicky zesnulého majitele a šéfa PPF, se rozhodla věnovat půl miliardy korun na výzkumné a diagnostické onkologické centrum ve Fakultní nemocnici v Motole. Díky penězům, které na projekt přidá ministerstvo zdravotnictví, bude moci centrum počínaje rokem 2026 zahájit provoz, a z FN Motol se stane ještě lepší, ještě prestižnější a ještě žádanější nemocnice. Onkologičtí pacienti v naší zemi proto budou mít ještě větší šanci na záchranu života a na vyléčení než dosud. Tolik suchá fakta.
A teď už podrobněji. Když jsem před nedávnem dělal pro Interview Martina Kováře (IMK) na celoplošném zpravodajském Rádiu ZET rozhovor s dlouholetým ředitelem motolské nemocnice Miloslavem Ludvíkem, řekl mi, že vybudování onkologického centra v Motole chápe jako – svým způsobem – vyvrcholení svého působení v této instituci a že se jedná o věc skutečně mimořádného významu. Každý, kdo o věci jen trochu něco ví, o pravdivosti a důležitosti tohoto výroku ani v nejmenších nepochyboval. Velkorysý dar Renáty Kellnerové pomůže „Ludvíkův projekt“ dovést do úspěšného konce, a navíc má, abychom na to nezapomněli, velkou vypovídací hodnotu o stavu naší země.
Co přesně tím chci říct? Začnu zdánlivě nelogickou, ve skutečnosti ale důležitou odbočkou. Když jsem poprvé v životě přijel na Západ, konkrétně do Spojených států amerických, ukazovali mi tamní přátelé řadu institucí, firem, úřadů atd., ve kterých pracovali, aby se – ani v náznaku ve zlém, naopak – před „klukem z postkomunistické země“ pochlubili, jak je jejich země bohatá, jak dobře funguje, co tvoří pomyslnou „páteř“ Ameriky, na které stojí její skutečná prosperita, síla, vitalita atd.
Dojem, který to ve mně tehdy vyvolalo, byl logicky ohromující a nikdy jsem na to nezapomněl. Mimochodem, podobnou zkušenost sdílela a sdílí řada mých vrstevníků a myslím, že mohu říci, že do nemalé míry formovala náš vztah k této zemi, k jejímu leadershipu ve světě, k tomu, čemu se říká kapitalismus, demokracie, svoboda.
Stejně mocně na mě tehdy zapůsobilo množství na první pohled nenápadných „cedulek“, které oznamovaly, že na výstavbu této budovy – vědecké instituce či její části nebo některých hrůzostrašně drahých přístrojů, školy, knihovny, muzea atd. přispěla zásadním způsobem ta či ona nadace.
Anglické slovíčko Foundation se pro mě (nejen, ale hlavně) během tohoto pobytu stalo téměř magickým. Stát (ať už federální, anebo některý ze států americké unie) nebyl, není a nikdy nebude tak bohatý, aby mohl financovat všem všechno, co je třeba postavit, vybudovat, zařídit atd., dokonce ani ten americký ne.
A právě proto jsou tu, mimo jiné, ony Foundations, nadace, které přispívají k tomu, aby byl náš západní demokratický svět ještě lepším místem k životu, než je, jako že objektivně vzato žádné lepší místo k životu pro „normální lidi“ než Západ na světě neexistuje. To víme všichni, včetně těch, kteří na něj plivou a špiní jeho jméno, a přitom tak činí (kde jinde než) v bezpečí a pohodlí jeho (dnes vesměs progresivistických) univerzit, kaváren atd. O tom ale psát nechci, a proto se rychle vrátím k meritu věci.
