Jadran, třebaže si to někteří myslí, nekončí u Dubrovniku, dokonce ani v Boce Kotorské, kterým jsem věnoval předchozí části tohoto seriálu. Jižně od legendárního zálivu se nacházejí spojená letoviska Budva a Bečići, Sveti Stefan, Ulcinj a potom ještě Albánie, což už je ale, pravda, trochu něco jiného. A právě v Budvě a v Bečići se dnes zastavíme, především proto, že to dodnes jsou nejjižnější „výspy“ jadranské riviéry, kam od dvacátých let minulého století jezdili evropští turisté včetně těch z prvorepublikového Československa. Oslnivá pláž v Bečići získala dokonce v roce 1935 (a potom i v roce 1971) v Paříži ocenění jako nejkrásnější přírodní písečná pláž Středomoří, což bylo, v tehdejší konkurenci a s ohledem na předsudky, s jakými na Balkán (nejen) ve městě nad Seinou hleděli, co říct.
Meziválečná Evropa – to v žádném případě nebylo idylické období. Stačí ostatně připomenout nástup Leninových bolševiků k moci v Rusku (1917) a následnou občanskou válku, triumf Mussoliniho fašistů v Itálii (1922) a Hitlerových nacistů v Německu (1933). A když už je řeč o Výmarské republice, zapomenout nelze ani na děsivou hyperinflaci z roku 1923, která téměř zničila německou společnost a k smrti vyděsila „zbytek Evropy“. Následující druhá polovina dvacátých let byla sice relativně klidná a nadějeplná, na přelomu desetiletí ale přišla zpoza oceánu na „starý kontinent“ Velká hospodářská krize, která přivedla k bídě obyvatele většiny evropských zemí, a navíc způsobila řadu sociálních a politických problémů, od nichž pak vedla, s malou nadsázkou řečeno, přímá linka k rozpoutání druhé světové války.
Nejkrásnější přírodní písečná pláž ve Středomoří
Jeden rok byl nicméně vpravdě „historický“ a přelomový, a sice rok 1936. Právě tehdy se víceméně rozhodlo o tom, že budoucnost Evropy nebude mírová, ale válečná. V únoru se v Garmisch-Partenkirchenu konaly čtvrté zimní olympijské hry, do nichž bylo poprvé zařazeno, to jen tak na okraj, alpské lyžování, a které, to hlavně, Adolf Hitler a jeho nacisté zneužili k propagaci svého světonázoru a režimu. V březnu vstoupila německá armáda do demilitarizované zóny v Porýní, a když západní mocnosti (Francie a Velká Británie) reagovaly jen formálními, neúčinnými protesty, dospěl Hitler k závěru, že si může dovolit prakticky cokoli, což byl důležitý krok v jeho úvahách o budoucím vývoji.
V květnu Itálie po z jejího pohledu úspěšné válce anektovala Habeš (Etiopii) a v červenci začala vzpourou části vojenských jednotek proti republikánské levicové vládě španělská občanská válka. V srpnu se v Berlíně konala pro změnu letní olympiáda, během níž dosáhla dovedná nacistická propaganda vrcholu, a v říjnu uzavřely Itálie a Německo spojeneckou smlouvu známou jako Osa Berlín-Řím. V listopadu došlo k podpisu dohody mezi Německem a Japonskem v podobě Paktu proti Kominterně (Komunistické internacionále), ke kterému se v následujícím roce připojila i Itálie. V prosinci pak rezignoval kvůli rozvedené americké dobrodružce Wallis Simpsonové na britský trůn král Eduard VIII. a jeho nástupcem se stal otec dnešní britské panovnice Alžběty II. Jiří VI. Tolik jenom pár dat a událostí, ilustrujících ale šestatřicátý rok minulého století více než dostatečně.
Kromě toho všeho, čímž se konečně dostávám k meritu věci, si uprostřed horkého léta roku 1936, část „evropské smetánky“ i příslušníků „vyšších občanských tříd“, které pranic nevzrušovaly drastické důsledky hospodářské krize, válka na Pyrenejském poloostrově, ani další kontinentální politická dramata, užívala vskutku neobvyklé dobrodružství. Vzhledem k tomu, že v předchozím roce 1935 získala v Paříži v tradiční soutěži Velkou cenu (Grand Prix) za nejkrásnější přírodní písečnou pláž ve Středomoří tehdy jugoslávská (coby součást Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) Bečićka plaža, rozhodli se někteří „odvážní“ jednotlivci a jejich rodiny strávit část následujícího léta právě tady.
